Ohrňte si nohavice za Havla. Bude vám zima a budete za hlupáky
Nejhloupější forma pocty člověku, které se podle Facebooku účastní tisíce lidí.
Václav Havel shlížející na mě z fotografie ze zdi v první třídě. Nevnímala jsem ho jako českého prezidenta, byl to pro mě hrdina. Stejný hrdina, jako Atreyu z Nekonečného příběhu nebo Indiana Jones. Ten pán, který zařídil, že moje babička mohla konečně jet do Rakouska, na které se z naší chalupy koukala čtyřicet let. Tak mi to tehdy vysvětlili rodiče. V šesti letech jsem tak měla naprosto jasno - Václav Havel je to dobro, paní učitelka Helebrantová peskující mě za to, že jsem ukecaná, je zlo.
Ať už si totiž o Václavu Havlovi myslíte cokoliv, je symbolem. Je ikonou doby, idolem, nástupcem Martina Luthera Kinga nebo J.F.Kennedyho. Člověkem, který čistě tím, že byl, spojoval lidi. Člověkem, ke kterému se váže moje nejstarší vzpomínka, prazážitek, jež se mi v hlavě matně vybavuje. Jsme s rodiči někde na náměstí, já jako jedno a půlleté dítě sedím tátovi na ramenou, na ruce mám přivázaný balonek a vykřikuji „Ať žije Havel.“ Přede mnou stojí velké pódium, na něm nějací pánové, co vždycky něco zaburácí do mikrofonu a celé náměstí to po nich zopakuje. Vnímala jsem to tehdy jako velikou legraci, lidi se tady asi sešli, aby si zakřičeli a všichni se zasmáli.
Dnes je to přesně rok, co nás Václav Havel opustil. Loňské Vánoce to poznamenalo, vzpomínáte? Dny před svátky se ponořily do zvláštní nostalgické účastné atmosféry. Svým způsobem se mi to líbilo, jakoby konečně jednou o Vánocích lidi něco doopravdy spojilo.
V průběhu času jsem mohla stokrát nesouhlasit s Havlovými názory a myslet si, že je pro post prezidenta až moc umělec, žijící v jiném světě, ale fakt je, že jeho jméno bylo první, co jsem zmiňovala, když jsem chtěla po cizincích, aby alespoň zhruba pochopili, co a kde je vlastně ta Česká republika. Pro to všechno mě nesmírně dopaluje hloupá facebooková akce s názvem Krátké kalhoty pro Václava Havla.
To mi chcete říct, že tohle je sakra to jediné, co z Havlova odkazu zbylo? Ona slavná scéna, kdy jako čerstvý prezident kráčí mezi stráží v kalhotách, které vypadají, jakoby čekal velkou vodu? Aha. My Češi a náš skvělý smysl pro humor. Můžeme se zbláznit při sebemenším náznaku černého humoru v tématech, která se nás dotýkají, a když na druhém konci světa umře koťátko, RIPujeme na Facebooku jako šílení.
Úmrtí našeho prvního prezidenta si ale klidně jako stádo buranů připomeneme napodobením možná nejtrapnější chvíle jeho kariéry. Vůbec mě nezajímá, že on sám onu chvíli bral s humorem. Tohle není uctění památky, to je šaškárna. Je to zhruba totéž, jako když jsme si s holkama na základce řekly, že si druhý den všechny vezmeme černou minisukni a pak jsme si připadaly výjimečně, pomrkávaly na sebe a tvářily se jako tajné sesterstvo. Nikdo to nechápal, ale byla to sranda.
Místo, abychom se v rámci Havlova odkazu a uctění jeho památky snažili připomenout, proti čemu celý život bojoval, a usilovali například o to, aby se dějepis na gymnáziích nevyučoval pouze do roku 1945 a nevznikala tu tak obrovská skupina mladých lidí, kteří nemají páru, co byli komunisté, ohrneme si nohavice. Turisté si nás všimnou. Ohrnuté nohavice jsou totiž aktuální hipsterský trend. My díky nim bohužel jen odkryjeme ty ponožky v sandálích, které tam nosíme už přes dvacet let.
