Jsi šťastný? Banální otázka, na kterou se špatně hledá odpověď
V Americe je to jedna z nejběžnějších otázek. Are you happy? Jsi šťastný? Když vám ji položí Evropan, pak si můžete být jisti, že ji myslí buď ironicky, anebo má za lubem ještě něco jiného. Slušný obyvatel starého kontinentu se na nic tak malicherného a těžko definovatelného neptá.
A pokud tu otázku sám dostane, tak automaticky neodvětí: „Jo, jsem ohromně šťastný. A co ty?“ (jak bez zaváhání odpoví Američan), nýbrž zamumlá něco ve smyslu: „Hm, a jak to vlastně myslíš? Proč se mě na to ptáš?“
Štěstí je něco, co nás uvádí do rozpaků. Před časem jsem dal studentům žurnalistiky vyplnit nějaký dotazník, do něhož jsem zařadil asi deset otázek. Týkaly se probírané látky, aktuálních událostí i názorů na konkrétní témata. Ale devět z těch otázek byla jenom vata. Důležitá byla otázka číslo sedm. Zněla: „Jste šťastní? Odpovězte ano/ne.“ Zajímalo mě, jak budou reagovat. A dopadlo to podle očekávání. Byla to jediná otázka, která vzbudila rozruch a pozornost. Dostal jsem několik žádostí o bližší vysvětlení. Co přesně to znamená? Proč tam taková otázka vůbec je? Neodpověděl jsem. A když jsem pak dotazníky vyhodnocoval, ukázalo se, že přes devadesát procent studentů odpovědělo „Ano.“
Na webu lze najít video, na němž známý americký psycholog Dan Gilbert mluví o štěstí na konferenci TED. Promítne posluchačům na plátno dvě fotografie. Na jedné je muž se šekem na 314 miliónů dolarů a na druhé invalida na vozíku, který při nehodě přišel o obě nohy. Oběma ty události, jež se staly zhruba ve stejnou dobu, obrátily život vzhůru nohama. Gilbert se ptá posluchačů: Kdybyste si mohli vybrat, chtěli byste vyhrát v loterii, anebo přijít o nohy? Hloupá otázka. Ale následuje další. Který z mužů na plátně bude za rok šťastnější? Přichází překvapivá odpověď, potvrzená řadou průzkumů. Za rok budou oba muži přibližně stejně šťastní.
To je první překvapení. Pocit štěstí nezáleží tak moc na reálných podmínkách, v nichž žijeme. Zjednodušeně řečeno si umíme štěstí sami „vyrobit“ v mozku. Umíme být šťastní, ale i nešťastní v podstatě v jakékoliv situaci a v libovolných podmínkách. Ano, je potvrzené, že materiální dostatek ke štěstí přispívá. Jinak řečeno: když vyděláme víc peněz, pak je pravděpodobnější, že budeme šťastnější. Ale psychologové zároveň zjistili, že to platí jen do určité míry. V Americe je to prý odhadem 120 tisíc dolarů ročně, tedy zhruba vyšší manažerský plat. Když se plat dál zvyšuje, nemá to na subjektivní pocit štěstí už prakticky žádný vliv.
Druhá věc je ještě zajímavější. Štěstí je „nakažlivé“. Přenáší se z člověka na člověka. Platí, že když se obklopíme šťastnými lidmi, tak budeme pravděpodobně sami také šťastní. A naopak. Nicholas Christacis a James Fowler v knížce Spojeni (Connected) popisují experiment, ve kterém zkoumali velký vzorek asi 12 tisíc lidí v jednom městě ve státě Massachusetts. Požádali je, aby si do deníčků pravidelně zaznamenávali své pocity a svou náladu. A zároveň sledovali vztahy mezi nimi. A došli k zajímavým závěrům.
Za prvé, že šťastní lidé mají tendenci stýkat se více s těmi rovněž šťastnými. A totéž ti nespokojení. A za druhé, když se nespokojený nebo nešťastný člověk začal stýkat se šťastným, jeho subjektivní pocit štěstí se zvýšil. Pokud se to kvantifikuje, zvýší jeden šťastný člověk mezi vašimi přáteli pravděpodobnost, že budete šťastní, o devět procent. Když budete mít mezi přáteli někoho nešťastného, tak to pravděpodobnost vašeho vlastního štěstí sníží, ale jen o sedm procent. Čistě statisticky se tak vyplatí mít hodně přátel, protože ti šťastní „převáží“ ty nešťastné.
Takto číselně vyjádřeno to zní bláznivě, ale v zásadě to potvrzuje naše intuitivní zkušenosti. Cítíme se dobře mezi optimistickými, veselými lidmi. A když se naopak ocitneme v prostředí, kde převládá naštvanost, vztek či pocit marnosti, působí to na nás negativně. Navíc se ukazuje, že to funguje podobně i v takzvaných sociálních sítích. Naše civilizace je dnes mnohem víc propojená, než tomu bylo například před sto, ale i deseti lety. A tak jako letectví umožnilo globální a rychlé šíření nakažlivých nemocí, ovlivňují dnes sociální média náladu ve společnosti. Štěstí i blbá nálada jsou společenskými epidemiemi.
A konečně, nyní už s jistotou víme, že štěstí není žádná „muška jenom zlatá“, jež může i nemusí přiletět a obvykle člověku proklouzne mezi prsty. Štěstí je stav mysli a prvním krokem je prostě to, že se být šťastni sami rozhodneme. Druhým je pak to, že se budeme především stýkat s těmi, kteří to mají „v hlavě“ podobně nastavené jako my. A za třetí, štěstí „nechodí dokola, občas sedne na vola“, nýbrž je něčím, co nedostanete zadarmo a bez námahy. Když před pár lety začaly některé firmy zavádět manažery s funkcí „Chief Happiness Office“ neboli cosi jako „ředitel pro štěstí“, znělo to jako vtip či ironie. Ale teď už víme, že je to práce jako každá jiná.
Be happy!
