Husák, Havel, Klaus: Prezident republiky zastínil svůj projev amnestií
Na otázku, co měli společného prezidenti Husák, Havel a Klaus, můžeme říct, že to byl občasný příklon k vyhlašování amnestií. Důvody však byly různé.
Za komunismu plnily amnestie, které prezidenti vyhlašovali většinou na výročí konce druhé světové války, zvláštní úlohu – prezidenti jimi zmírňovali systémové přehmaty justice.
Komunistické hlavy státu si vypisováním plošných milostí rovněž zvyšovaly svoji nevalnou popularitu. Amnestie proto měly během 40 let minulého režimu zvláštní postavení – byly jakýmsi darem z nebes, který vesměs napravoval křivdy. Byly proto většinou společnosti přijímány velmi pozitivně.
Zrození underclass
Zlom nastal po revoluci v listopadu 1989. Prezident Havel tehdy v atmosféře všeobecného uvolnění vyhlásil rozsáhlou amnestii, která poslala domů 23 z 31 tisíc vězňů z českých a slovenských kriminálů.
Z jiného pohledu to byl sice neobratný, ale účinný způsob řešení nahromaděných křivd. Jinak řečeno, namísto prošetřování desítek tisíc rozsudků a posuzování, co je oprávněné a co zmanipulované, přišla masová amnestie. Už měsíc poté se však zjistilo, že samotným způsobem provedení šlo o omyl.
V chladných lednových dnech roku 1990 totiž tisíce vězňů opouštělo věznice tehdejšího Československa, aniž by existovala logistika, co s nimi v případě, že se nebudou moci vrátit do původních rodin.
Během několika dnů tak vznikla početná skupina bezdomovců, která se pohybovala většinou po vlakových nádražích velkých měst a živila se krádežemi. Pro českou a slovenskou společnost to byl šok, takže slovo amnestie najednou dostalo hanlivý nádech.
Když byl Václav Havel zvolen opětovně hlavou státu v roce 1993 a 1998, týkala se amnestie vždycky už jen zhruba tisícovky odsouzených. Prezident Klaus po svých zvoleních v letech 2003 a 2008 k ničemu takovému nepřistoupil. Až nyní, tři měsíce před odchodem z Pražského hradu. Co velkého kritika amnestií k tomuto kroku vedlo?
Odhlédněme od psychologických potřeb typu zapsat se do dějin. Tento spasitelský pocit je ostatně v každém politikovi, o důvod víc, když odchází. Racionálně vznikla amnestie na lince prezident – ministr spravedlnosti. Ministr Pavel Blažek se na rozdíl od svého předchůdce Jiřího Pospíšila už měsíce snažil udělat něco s přecpanými věznicemi a nedostatkem financí v rozpočtu určeném na ostrahu vězňů.
Pro představu: oficiálně je v českých věznicích 20 tisíc míst, avšak počet lidí, kteří si odpykávají trest v nápravných zařízeních, je o tři tisíce vyšší. Jestli má být výsledkem prezidentské amnestie několik tisíc propuštěných, může to věznicím odlehčit.
To je samozřejmě jen krátkodobé řešení, které však může vyvolat zajímavou debatu. Například: proč je počet vazebně stíhaných jeden z nejvyšších v Evropě? Proč čeští soudci dávají za bagatelní trestné činy nepodmíněné tresty namísto, například, domácího vězení atd.?
Článek 2
Z hlediska srovnání s minulými amnestiemi, včetně Husákových, obsahuje ta Klausova jednu nesrovnalost, nebo, řekněme, nevyváženost. Je jí článek 2 amnestie, který zastavuje trestní stíhání osob, které trvá více než osm let za trestné činy do 10 let.
Z pohledu čistě evropského práva je to žádaná věc, protože evropský soud ve Štrasburku už Českou republiku několikrát peskoval za to, že každý člověk má právo na spravedlivý proces, který by neměl být delší než 6-8 let. Po jeho uplynutí už trest není trest, navíc se dají už těžko dohledat nové důkazy.
Na druhou stranu: existují skupiny vlivných lidí, kteří jsou ve spojení s týmem špičkových právníků a úplatných policistů schopni celou kauzu protahovat do nekonečna. Až začnou vyplouvat případy, na které se bude vztahovat článek 2, zdiskredituje to možná dobře míněnou Klausovu amnestii jako celek.
Ale ještě k novoročnímu projevu – byl vyvážený, apelativní, v zásadě správný, ale takový nijaký. Vsadím se, že nás ten skutečný „rozlučkový“ projev teprve 7. března 2013 čeká.
