Šamanka z pozdní doby kamenné: pátrání Jiřího X. Doležala po totožnosti majitelky podivné lebky
Čtenář nám nabídl skandální odhalení — má po dědečkovi lebku mimozemšťana z Polabí! Dodal fotodokumentaci, já se zasmál, pak mi fotografové řekli, že ta lebka není fotomontáž, a mně se udělalo nevolno. Šílel jsem u klávesnice a obtěžoval českou vědeckou elitu maily, neboť nesnáším, když něco odporuje běžné přírodě a nemá to vysvětlení. A lebka pro mne naplňovala obě kritéria.
Děkuji všem vědcům, antropologům, archeologům, paleontologům a lékařům, že mě nakonec dovedli k odpovědi. Jejich seznam s tituly je pod článkem. Poslední slovo má samozřejmě dáma, k níž mě společně vědci dovedli, paní docentka Hana Krásničanová, která je specialistkou na problematiku tvaru hlavy u dětí. Přesněji, specializuje se na to, aby tyto lebky neexistovaly — diagnostikuje nejrůznější patologie spojené nejčastěji s předčasným zánikem lebečních švů.
„Považuji za vysoce pravděpodobnou diagnózu skafocefalie, přeloženo z řečtiny ,hlava-loďka‘. Jde o následek poměrně velmi časté poruchy, při které předčasně zaniká šev mezi temenními kostmi lebky a kosti tak předčasně, již záhy po narození srostou. U zdravého člověka srůstají velké lebeční kosti až ve třetí dekádě života. V případě, že temenní kosti srostou již v prvních měsících života, nemůže lebka růst do šířky. Proto lebka kompenzačně naroste do délky více, než je u normálních jedinců obvyklé, a stane se velmi úzkou a velmi dlouhou, tedy skafocefální. V současnosti u dnešních populací s vyspělou medicínou podobné změny u dospělých již neznáme. Všichni pacienti se skafocefalií jsou diagnostikováni a operováni již v prvním roce života, kdy se jim temenní kosti rozvolní.“ Taková pracoviště jsou u nás v pražském Motole na pediatrické a neurochirurgické klinice. Skafocefalie se vyskytuje v poměru 1 : 5000, trpí jí zhruba každé pětitisící dítě.
Z hlavy mimozemšťana se tedy vyklubala fosilizovaná lidská lebka, lebka nemocného člověka. Z jakého období, kdy žil člověk s tou dlouhou hlavou? Majitel nálezu nakonec ukázal i věci, jež byly ve stejné krabici jako údajný ufon. Ze stejného sběru. Spolu s lebkou nalezl děd ještě obratel — atlas — velké krávy, podle Martina Mazucha z Ústavu geologie a paleontologie přírodovědecké fakulty UK nejspíš bizona. A ještě střepy a dva kamenné nástroje. Jeden je poněkud sporný, vypadá sice jako kamenný nůž se vším všudy, ale je z tvrdého pískovce, který je na nůž příliš měkký. Snad pilník na kost a paroh? Anebo rituální hrobový nástroj, určený jako milodar, ne na práci?
Druhý nástroj je malý a neskutečně krásný nožík z lesklého organického kamene radiolaritu, tedy z materiálu mnohem hezčího a vzácnějšího než šedý pazourek. Má barvy od žluté až po medově hnědou. Nožík tak krásný a z materiálu tak pro oblast vzácného materiálu, až se nabízí otázka, zda ten člověk (ať už jde o pohřební výbavu, nebo o nůž, co prostě měl v kapse) neměl nějaké výsadní postavení. Ten nůž prostě není běžný. Je z eneolitu, pozdní doby kamenné, a dva střepy s otisky stébel. Takzvaná slámová keramika, již vytvářely kultury středního eneolitu, třeba řivnáčská nebo chamská. Tři tisíce let před Kristem.
„U neoperovaných jedinců tato deformita způsobuje nejenom kosmetický, ale i určitý zdravotní handicap — zvýšený nitrolební tlak při nastalé deformitě mozku může vést k problémům psychosociálního charakteru, například k takzvaným poruchám chování a jiným dnes již naštěstí neznámým problémům,“ dodává paní docentka.
Ten jedinec musel být nesmírně odlišný, přesto přežil. Přesto ho kmen nechal dožít rané dospělosti. Antropolog docent RNDr. Jaroslav Brůžek, Ph.D., CSc., z katedry antropologie a genetiky člověka přF UK a Antropologické laboratoře Bordeauxské univerzity říká: „Lidský soucit je podle našich poznatků starý jako lidstvo samo, je charakteristickým znakem chování rodu Homo. Projevy péče o postižené či handicapované členy tlupy bychom mohli úspěšně najít už u neandertálců." Jako by Hitlerovy ideology a všechny jiné hlasatele eugeniky a likvidace nemocných usvědčovala ze lži už sama příroda.
Kdo to ale byl? Neoperovaní skafocefalici byli schopni života, ale byli odlišní. Jejich hlava připomínala velké dlouhé vejce položené naplocho špičkou dozadu. A tak se vlastně sama naskýtá otázka: Nebyl ten člověk nějaký rituální specialista, šaman? Odlišný, v chování podivný, vizuálně zcela výjimečný, a navíc s tak nesmírně estetickým a vzácným vybavením, jako je ten překrásný, jako šperk působící nožík?
Gravetský brněnský šaman, známý hrob z paleolitu, z doby lovců mamutů, byl také nemocný a taky měl neobvyklou a krásnou pohřební výbavu. A intersexuální lakotský šaman říkal antropologům, že kdo je obdařen odlišností, je nadán i mocí.
Takto odlišní jedinci jako ten náš dlouhohlavý se s největší pravděpodobností těšili zvláštnímu postavení v kmeni. Proto se myšlenka, že se jednalo o mladého šamana, nabízí sama. Přestože vědecká antropologie používá pro tento typ hypotéz termín delirianta, zkuste to vyvrátit!
A ještě jedna maličkost: Šaman? „Ploché nadočnicové oblouky, plochá oblast nad kořenem nosu, nevytvořený hrbolek na týlní kosti a čelní hrboly, které vidíme na lebce, jsou charakteristické spíše pro ženskou lebku. Nicméně poměrně značná variabilita těchto znaků nedovoluje považovat toto určení za zcela spolehlivé.“ vysvětluje RNDr. Petra Stránská z Archeologického ústavu Akademie věd. Takže když už, tak asi eneolitická šamanka.
S identifikací nám pomohli (kromě těch, na něž jsem zapomněl): profesor PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc., profesor antropologie na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a vedoucí Střediska pro paleolit a paleoetnologii při Archeologickém ústavu Akademie věd ČR Brno v Dolních Věstonicích, doc. RNDr. Jaroslav Brůžek, Ph.D., CSc., z katedry antropologie a genetiky člověka přF UK a Antropologická laboratoř, Université Bordeaux, Martin Mazuch, paleontolog Ústavu geologie a paleontologie přF UK Praha, který odmítá užívat tituly mimo akademickou půdu, RNDr. Miriam Nývltová-Fišáková, PhD., z Archeologického ústavu Akademie věd Brno, doc. dr. Hana Krásničanová, pediatrická klinika 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol Praha, profesor MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych., ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií v Praze, profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě UK, Bc. Gabriela Satinová, Katedra antropologie a genetiky člověka přF UK, RNDr. Petr Velemínský, Ph.D., vedoucí antropologického oddělení Národního muzea, MUDr. Jakub Likovský, Ph.D., z Archeologického ústavu Akademie věd Praha.
