Nemáme, nemáme, nemáme. Nákup dálniční známky jako nadlidský úkol
Vzpomenete si, kdy naposledy jste chtěli koupit nějakou věc a nebyla k dostání v (minimálně) pěti různých obchodech? Že by před rokem 1989?
V pondělí ráno jsem jel z Náchoda do Prahy s tím, že si koupím roční známku. První čerpací stanice však měla jen měsíční. Stejně tak druhá – že prý byl nájezd Poláků.
Třetí měla i desetidenní, ale po roční ani památky. Ve čtvrté byly opět jen měsíční, ale paní mi poradila místní poštu. Zajel jsem tedy do města, vystál frontu a koupil … desetidenní dálniční známku. Z nouze. Navíc na rok 2012 s tím, že prý platí i letos v lednu.
Nejdřív jsem si říkal, jak je bizarní, když „podniká“ stát. Moje peníze nechce a nechce. Zatímco normální obchodník dělá cokoliv, aby přilákal zákazníka, stát na něj kálí. Přesto se o podnikání v mnohých oblastech pořád snaží. Nenapadá mě jediný případ, kdy je to snažení úspěšné.
Jenže výsledek je takový, že kromě desetidenní známky si koupím nejspíš i tu roční, takže mě stát připraví o 310 korun navíc. Možná šlo právě o to.
Jenže jak se bránit? Žádná konkurence dálnic či jejich majitelů neexistuje. Monopol má stát. Tak jako před rokem 1989 na všechno.
Po České poště je to další „podnik“, kvůli němuž mi běhá mráz po zádech z toho, jak se při dalších volbách budou politici předbíhat v tom, co má ještě stát zajišťovat a jaké služby poskytovat. A děsím se, že budou úspěšní.
Sledujte Miroslava Cvrčka na Twitteru (@MirekReflex)
