Máme rádi ironii. Takže jsme volili v nesprávných volbách
Prvního kola prezidentských voleb se zúčastnilo 61,3 procenta lidí. Tedy o tři procenta víc, než přišlo ke sněmovním volbám v roce 2002, a dokonce dvakrát tolik než v krajských volbách 2004. Přitom je to ironie: nikdo moc neví, proč vlastně prezidenta potřebujeme. Zatímco všichni až moc dobře víme, k čemu máme mnohem důležitější vládu a hejtmany. Co z toho plyne?
U voličů evidentně panuje určité zmatení ohledně ústavního uspořádání země. Ano, prezident je ústavně nejvyšší politik a taky vrchní velitel armády, takže bychom si z něj neměli moc utahovat. Mohl by na nás taky poslat tanky, tedy jestli ještě nějaké máme.
Tím ale jeho reálná moc v podstatě končí. Exekutivně u nás vládne ústavně nižší premiér a jeho – případně občas někoho jiného – vláda, již má prezident především reprezentovat navenek. Ostatně i podle ústavy jsme parlamentní, ne prezidentskou demokracií.
Mnohem větší reálný vliv než prezident tak mají na náš každodenní život a chod země i hejtmani a starostové: bez nich nikdy nepřijedou dotované vlaky ani autobusy, stejně jako z chodníku nikdo neuklidí psí hovna. Aby mohl třeba na návštěvu přijet prezident, jak mi jednou řekl jistý nadmíru vtipný starosta.
Zvol si vrátného na Hradě
Takže jsme nyní nadšeně nevolili, abychom změnili kurs země, jak rádi říkáme v průzkumech, v úplně správných volbách: místo k prezidentským jsme měli v mnohem větším počtu přijít ke sněmovním, krajským a místním volbám, k těm nás to ale tolik netáhne: například v roce 2002 přišlo ke sněmovním volbám pouze padesát osm procent voličů (v roce 2006 64,5 a v roce 2010 62,6 procenta voličů), zatímco ke krajským se obtěžuje mezi třiceti a čtyřiceti procenty. Starosty a starostky volí jen o málo víc lidí. I proto nyní máme prvního komunistického hejtmana.
Nepochopení naší demokracie není nic nového, táhne se s námi od začátku Československa. První a tolik milovaný prezident Masaryk, u něhož už stěží rozlišujeme mezi mýtem a realitou, si sice hned ze začátku musel uzurpovat více pravomocí, poté se však stal symbolem země. A podobně jeho následovník prezident Beneš, ten ovšem symbolem méně šťastným.
Přestože i první republika byla parlamentní, ne prezidentskou demokracií. Ostatně zkuste se na ulici i vzdělanějších lidí zeptat na jméno jediného prvorepublikového premiéra. Skončíte s podobnými odpověďmi jako v pořadu Nikdo není dokonalý. A vůbec nemusíme chodit do dávné minulosti: hlavním symbolem polistopadové demokracie je prezident Václav Havel, ne premiér Václav Klaus. Ten bývá symbolem jiných věcí.
Volím Karla
Mnozí voliči proto budou po volbě prezidenta zklamáni. Jak totiž vyplývá z jejich předvolebních přání, volí prezidenta hlavně proto, aby – obecně řečeno — dal zemi do pořádku a vrátil politice slušnost. To je ale nad síly jakéhokoli potenciálního prezidenta, včetně Tomia Okamury: Havel prezidentoval za éry největších privatizačních zlodějin, Klaus pak za éry slušnosti Jiřího Paroubka a Víta Bárty. Premiéři u nás prostě vládnou a prezidenti ... prezidentují.
Zmatení ohledně skutečných prezidentských možností ukazuje i pohled do oficiálních prezidentských programů. Miloše Zemana máme volit i proto, že „za nás vždy kopal“, a Karla Schwarzenberga proto, že je prý „Čech jako poleno“. Někdejší normalizační komunista Jan Fischer se nám nabízel jako slušný člověk, asi nejlepší vtip předvolební kampaně.
Jedno pozitivní však z první přímé prezidentské volby přesto vyplývá: i v době všeobecné nenávisti k politickým stranám se lidé dokážou ztotožnit, případně se i nadchnout pro konkrétní kandidáty. Nejvyšší čas změnit volební systém i pro jiné volby. Není jistě samospásný, ale pomůže.
