CYRIL HÖSCHL: Dobrý lid si volí zlé politiky?
Po celé dějiny se k moci dostávali buď všelijací kujóni a agresoři, nebo v lepším případě okázalí dobrodějové. Málokdy to byla panenka v koutě.
Pane profesore,
Vaše názory znám a velkou většinou s nimi souhlasím (v tisku i rozhlase). V Pátku LN 11. ledna píšete, že „Parlament je zhruba takový jako voliči“. To je opatrnější formulace, než říkají politici jako Kalousek nebo Klaus nebo podvodník Marek Benda („my jsme jako vy, vy jste nás zvolili“). Proti tomu se vždy ohrazuji. To by platilo pouze v případě, kdyby občané do Parlamentu byli vybíráni náhodnými čísly (asi by to bylo i lepší). Do politiky vždy vstupují lidé „zvláštního ražení“ – jsou o tom vtipy a rčení (třeba naši říkali, že normální chlap nejde za policajta, vojáka nebo do politiky). Vy přece musíte vidět, že statisticky významné procento lidí v politice je psychotických. A druhá věc: my voliči vybíráme zpravidla jen to, co vybraly stranické aparáty. Volíme, zda si dáme zkažené vepřové, nebo zkažené hovězí, nebo přesolenou polévku. Ale oproti dobám K. Gottwalda a G. Husáka je to pokrok, tehdy bylo k výběru jen jedno špatné jídlo.
S úctou J. Ř., Praha
Vaše úvaha je logická, ale dá se použít i jinak: nejsou-li politici jako my, je také možné, že jsou lepší než my. Moje teze je, že Parlament je zhruba takový jako ti, co ho zvolili. Zdůrazňuji slovo „zhruba“. Podoba je tím přesnější, čím svobodnější je volba a čím větší je Parlament (vzorek). Vaše teze je, že tomu tak není, protože do politiky „normální chlapi“ nejdou, a volba je tedy zúžena na ty nenormální. Vzorek pak nemůže být reprezentativní. Otázkou však zůstává, jaká nenormálnost a jaká nereprezentativnost se při výběru kandidátů voleb uplatňují. Absolutně nemáte pravdu, že „statisticky významné procento lidí v politice je psychotických“.
Naopak, řekl bych, že momentálně skoro nikdo. K volbě jsou sice i vlastním přičiněním vybírány všelijaké osobnosti, narcisové, exhibicionisté a mluvkové, většinou však přinejmenším průměrně mazaní, se spíše vyšší sociální inteligencí, relativně správným odhadem a někdy i určitým charismatem. Zcela opomíjeny jsou autistické, introvertní, psychotické, mentálně retardované, dementní a nekomunikativní osoby. Oproti celé společnosti je vzorek volených tedy buď průměrný (to je to, co tvrdím já), nebo dokonce nadprůměrný (to je to, co zbude, když se odstřihne nevolitelné, inteligenčně silně podprůměrné pásmo; ověřit si to můžete třeba pohledem na starosty v obcích v kontrastu k horší části jejich elektorátu apod.).
Náhodná čísla by Vám mohla do Parlamentu přihrát také spartakiádní vrahy, sadistické prokurátory padesátých let a pojídače mrtvol. Toto nebezpečí demokratická volba sice zcela neodstraňuje, ale rozhodně ho minimalizuje. Stranický předvýběr sice s sebou nese rizika, o nichž píšete, ale jen do určité míry, neboť strany nemohou donekonečna nastrkovat do výkladní skříně figury snižující veřejnou podporu jejich strany. Tedy – mohou, ale doplatí na to (pro příklad ze současnosti nemusíme chodit daleko). Proporce zkažených a dobrých jídel je tedy zřejmě v populaci zhruba stejná jako v politice. A pak – po celé dějiny se k moci dostávali buď všelijací kujóni a agresoři, nebo v lepším případě okázalí dobrodějové. Málokdy to byla panenka v koutě, co si ji ušlechtilý lid sám našel.
