CYRIL HÖSCHL: Oběť pachatelem. Jak se chování předků odráží v dalších generacích
Dobrý den,
ráda bych se zeptala na něco, co mě už delší dobu zajímá a na co nedovedu najít uspokojivou odpověď. Proč je tak častým jevem, aby například děti, které byly samy sexuálně zneužívány, ve své dospělosti samy zneužívaly jiné děti? A má jejich jednání primárně sexuální podtext, nebo jim jde spíše o to, aby byly samy „v pozici moci“? Děkuji za případnou odpověď.
S pozdravem
Lenka Čurdová
Způsobů, jakými se chování předků obtiskuje do další generace, je několik a často se vzájemně vyvažují. Předně je to genetická výbava, jež nastavuje pravděpodobnost, že se budeme v odpovědích na životní události chovat určitým způsobem. Příkladem může být vztah tělesné výšky a schopnosti hrát košíkovou: být dlouhán je výhoda, ale jak je zřejmé, samo o sobě to zdaleka nestačí. Dále je to nepochybně normotvorné prostředí (rodina, parta, komunita, určitá kultura). Vyrůstáte-li v prostředí, kde krást (zneužívat děti) je normální, byli byste nenormální, kdybyste nekradli (nezneužívali děti).
Důležitým mechanismem je také identifikace, nápodoba, ztotožnění s nějakým sociálním vzorem. Tím bývá rodič, učitel, vůdce party, herec, sportovec či zpěvák. Je-li tento idol agresorem a znásilňovačem, vidím ideál v tom, „být také takový machr“. Proti tomu jdou ale mechanismy opačné, cosi jako sociální odmítnutí. Otec-opilec a macho ubližoval matce, stal se pro citlivého mladíka jako vzor nepřijatelným, byl posléze zavržen. To u mladíka vyprofilovalo chování zcela opačně, a to jak ve vztahu k ženám, tak vůbec (abstinent, nekuřák). Ve Vašem příkladu se navíc vskutku míchá několik motivačních okruhů, jež rozklíčovat nemusí být snadné. Na jedné straně je to sexuální chování se sklony k parafilii (pedofilie) a incestu (jde-li o vlastní děti), na druhé straně poruchy chování a agresivita jako takové, jež ve vztahu k opačnému pohlaví mohou sexuální chování kontaminovat.
To se někdy ukazuje třeba i změnou chování pod vlivem mocenského postavení, peněz, alkoholu, drog či jiné deliberace, včetně organického poškození mozku, kdy dochází k selhávání těch oblastí kůry, jež normálně pudové impulsy tlumí. „Dědičnost“ určitého chování je tedy z významné části sociální, což na jedné straně vysvětluje Vámi popisovaný jev, na druhé straně dodává jistou naději v řešení.
