ZDENĚK STRNAD: Český rozhlas si nechal vyfouknout atraktivní kmitočty
Britská veřejnoprávní BBC bude v Česku spolupracovat se soukromou mediální skupinou Lagardere. Mám z toho pocit, jakoby Národní galerie odmítla nabídku britské Tate Gallery a ta následně uzavřela smlouvu o spolupráci s Matějskou poutí.
12 atraktivních vysílacích pásem v krajských městech tak obsadí hybrid BBC a některého z klonů zábavných lagarderských kolovrátků. Otázkou však zůstává na čem se zasekla spolupráce BBC s Českým rozhlasem? Odpověď je jednoduchá: na čachrech, nesprávně zvolených strategiích a prosazování osobních zájmů. Základní ránu do týla dostala spolupráce již v roce 2009, kdy Sněmovna odhlasovala novelu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Jedna z novelizovaných částí totiž zní: „Provozovatel vysílání s licencí nesmí přebírat program ani části programu od provozovatele vysílání ze zákona.“ Provozovatelem s licencí byla BBC, provozovatelem ze zákona Český rozhlas – již uzavřená a platná smlouva se tak defacto stala protiprávní. Jelikož však novelizace nešla retrospektivně vynutit, platnost uzavřených smluv se neměnila. BBC pak loni v srpnu smlouvu vypověděl, posledním dnem společného vysílání bude 28. únor. Poté se děj vůle boží (a Fleischmannova).
Od roku 2009 tedy vysílalo Rádio Česko (společný projekt ČRo a BBC) mimo literu zákona, a dravci kroužící kolem vysílacích pásem zavětřili šanci. Když začalo veřejnoprávnímu rozhlasu loni téct do bot a když se rozkoukal nový ředitel, zažádalo se o změnu podmínek spolupráce s BBC – jenže už bylo pozdě, a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neměla jinou možnost než návrhy na rozšíření vysílání odmítnout. Kdyby totiž jednala jakkoliv jinak, porušila by zákon. No a když už je teď opravdu hodně zle, snaží se to rozhlas na poslední chvíli zvrátit a odvolává se na licenční podmínky vysílání BBC, v jejichž některých bodech je spolupráce s Českým rozhlasem přímo zmíněna. Dá se ovšem předpokládat, že si právníci Lagardere budou chtít svá služební auta zasloužit, a budou se chytat každého pomyslného stébla.
To, že veřejnoprávní BBC teď chce v Česku spolupracovat právě s komerční skupinou Lagardere, není překvapivé ani protismyslné. Lagardere je jasná jednička na rozhlasovém trhu a mechaniku práce mají Fleischman & his boys and girls zvládnuté na jedničku – dokonce věřím tomu, že budou schopni vytvořit velmi kvalitní zpravodajskou stanici. Zvláště v okamžiku, kdy s blížícím se koncem tří stanic Českého rozhlasu přijde spousta kvalitních novinářů o práci (program nástupnické stanice Plus je parodie na vysílání, navíc bude vysílat na středních vlnách, které na spoustě rádií už ani nenaladíte). Cílem veřejnoprávní stanice mělo být vždy „poskytovat kvalitní informace“ – pokud tuto funkci není schopno plnit, je jen správné, aby ji plnil někdo jiný. Toto je vize Českého rozhlasu tak, jak je uvedena na jeho webových stránkách. „Chceme být vysoce důvěryhodným, vyhledávaným a nezastupitelným sdělovacím prostředkem.“ Důvěryhodnost – snad ano, alespoň co se zpráv týče. Doufejme, že někdo zas něco neobjeví a Rada Českého rozhlasu nezačne opět na povel jednat. Vyhledávanost – poslechovost celoplošných stanič Českého rozhlasu je jen zlomkem poslechovosti komerčních rádií. Nezastupitelnost – tu nám právě Český rozhlas dokázal tím, jak ohleduplně přenechal místo v éteru komerčním stanicím. Snad z čirého altruismu, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Tento národ zaplavil o minulém víkendu kina s řízky v igelitkách. Cílem nebyl jemný anglický humor, občané tohoto intelektuálního superstátu se vydali shlédnout komedii o faráři Šoustalovi. Promítací sály praskaly ve švech, Zdeněk Troška se usmíval pod své umaštěné vousy a studenti filozofické fakulty (ruku v ruce s intelektuální filmově kritickou elitou) sepisují rozhořčené traktáty, pohoršující se nad stavem české kultury, ještě teď. V takové situaci zůstává otázkou, zdali v této zemi někdo o veřejnoprávní média vůbec stojí. Dost o tom pochybuji. Jak ovšem do toho všeho zapadají rozhlasové poplatky, které platí každá domácnost a každá firma v České republice, a které Český rozhlas inkasuje, to je už otázka jiná.
