ZDENĚK STRNAD: VFX odbory proti pokroku
Nedělní předávání Oskarů mělo nehezkou předehru: nedaleko místa, kde Akademie předávala své výroční ceny, proběhla demonstrace VFX studia Rhytm & Hue. Jen před pár dny studio vyhlásilo bankrot a animátoři a ostatní trikoví kouzelníci skončili na dlažbě. Paradoxně jejich dílo – film Pi a jeho život – za trikové scény získalo Oscara.
Na VFX (zkratka pro vizuální efekty) scéně to vře již delší dobu. Dozvuky hospodářské krize vytvořily nechtěně synergický efekt s obecným poklesem financí ve filmovém průmyslu, slevněním technologií potřebných k vytváření kvalitních vizuálních efektů a geopolitickými podmínkami (levná pracovní síla v Asii a filmařské pobídky, například v Kanadě nebo státech EU). Výsledek? Obrovská konkurence a tlak na cenu, výkon a objem práce. A taky krachy zavedených studií a propouštění.
Rozzlobené filmaře ještě více namíchnul také režisér Ang Lee, pod jehož taktovkou právě Pi a jeho život vzniknul. Ten prohlásil, že „by byl rád, kdyby se za efekty moc neutrácelo, ale je mu jasné, že všechny ty mašinky něco stojí“. Škoda že v tu chvíli nestál na pódiu někdo ze studia Rhytm & Hue – mohla z toho být velmi zajímavá debata. Pro naštvané digitální kouzelníky to už bylo moc. Kromě inzultací na sociálních sítích začaly vznikat také velmi oblíbené koláže na téma „Jak by vypadaly filmy kdyby nebylo VFX“. Jednu takovou ukázku vidíte v tomto článku.
To byl ale pouze začátek. O vzniku odborů v tomto oboru se hovoří už dlouho. V něčem mají VFX lidé přece jen pravdu – spousta peněz, které filmy vydělají, zůstává v kapsách produkčních společností a na samotné tvůrce toho zas tolik nezbyde. A umělci mají také pravdu v tom, že studia v LA můžou těžko konkurovat cenou studiím třeba v Montrealu (aby to nebylo tak daleko), když Kanaďani si mohou díky státním dotacím dovolit prodávat cenu práce o několik desítek procent níže. A to už samozřejmě nemluvím o malých evropských studiích a o Asii bych se ani nedovolil zmínit.
S určitými věcmi se ale budou muset VFX mágové smířit. Oni sami často rádi hovoří o „nelidských podmínkách“ ve kterých musí pracovat, například o tom, že zaměstnanci studia musí někdy pracovat i 14-16 hodin denně, 7 dní v týdnu. Kdo někdy stíhal deadliny u opravdu velkého projektu, ví, že to nárazově je v podstatě standard. Hodinu práce mattepaintera v Indii také neovlivní – a pokud je studio kvalitní, může být v době internetu obrazně řečeno blíž z LA do Dillí než z LA do San Francisca. A už vůbec nezastaví pokrok – výkonné počítače budou čím dál tím víc levnější a dostupnější pro nové a nové generace VFX tvůrců.
Založení VFX odborů, které tento týden opakovaně zástupci oboru ohlašovali, povede v ideálním případě k tomu, že se produkce vzdá části svých zisků ve prospěch VFX studií. Ty peníze budou pochopitelně chybět někde jinde, takže se opět někdo z filmového byznysu naštve, že se mu krátí rozpočty. Pokud se někomu velmi hypoteticky podaří přesvědčit své senátory a dlouhodobým politickým procesem zavedou finanční pobídky také, budou ty peníze opět chybět někde jinde. Producenti se s největší pravděpodobností naštvou a budou ještě více outsourcovat mimo prověřená VFX studia. Problém je totiž ten, že jim vyrostla konkurence, která bojuje jediným smysluplným: cenou při zachování stejné kvality.
Žádné pobídky situaci VFX umělců nevyřeší. Ani žádné finanční injekce, zákazy outsourcování mimo USA, a vznik specializovaných odborů už vůbec ne. Realitu je třeba vnímat a akceptovat – a buď posunout obor dál nebo se smířit se situací. Můžeme tomu říkat negativní důsledky globalizace – nebo tomu můžete říkat pokrok. Jsem nenapravitelný optimista a hlasuju pro pokrok.
