PETR HOLEC: Honzo, neschovávej se! A zaplať!
Stal se z toho nový nekonečný mediální seriál: kdo zaplatí až osmimilionový dluh za legraci s neúspěšnou prezidentskou kampaní Jana Fischera? Nejdřív to měl být Fischerův sponzor Tomáš Chrenek, po něm developer a Fischerův „rodinný přítel“ Tamir Winterstein, nyní nově spolumajitel energetické firmy CE Group Ladislav Dráb.
Už jen čekám, kdy Fischerův dluh koupí za pakatel nějaký severočeský lichvář a vymahač dluhů z E55. Jednoho dne zazvoní u Fischerových dveří a kamarádsky zvolá: „Honzo, neschovávej se! Vylez!“ S dluhem za kampaň to totiž začíná být podobná legrace jako s celou Fischerovou prezidentskou kampaní. U té člověka taky napadala jediná otázka: Proč? Dokonce mám pocit, že Fischer znovu opakuje stejnou strategii jako se svým nádherně velkorysým prezidentským programem: sedne ke stolu, vezme do ruky seznam českých milionářů, vybere jméno, zavolá do novin a oznámí vyvoleného nešťastníka.
Ostatně podívejte se na Fischerovy kouzelné formulace. „Je to rodinný přítel, o problémech s dluhem jsme spolu samozřejmě mluvili. A dohodli jsme se, že se ujme práce na jeho umoření,“ oznámil například Fischer jméno Wintersteina, jemuž pak nezbylo nic jiného než oznámit nedorozumění. Sám u toho vypadal trochu umořeně.
Dluh nicméně po Fischerovi nezbývá poprvé, jeho veřejné angažování jako by doprovázel stejně spolehlivě jako pověstná slušnost. Když si Fischer ještě hrál na premiéra, nechal například Jiřího Paroubka (tehdy skutečného premiéra) spolu s komunisty protlačit parlamentem dluh za dvanáct miliard. Byly to předvolební sociální dárky - či spíš dávky - voličům ČSSD a KSČM.
Upřímně: konec roku 2009, kdy to expremiér udělal, nebyla nikde na světě ekonomicky nejlepší doba. Fischera-statistika ale vždy zajímala spíš jiná čísla než státní dluh či deficit státního rozpočtu: míra vlastní obliby u veřejnosti. A ta držela. Nakonec jen právě kvůli ní kandidoval na prezidenta; lidé ho měli rádi a on chtěl mít rád lidi. „Premiér z nouze – král populistů. Nikoho z ministrů nepodržel, nic neprosadil, k ničemu kontroverznímu se nehlásil a budoval si jen vlastní publicitu,“ popsal Fischera celkem trefně Mirek Topolánek. Škoda, že až tři roky poté, co to měl říct. A ještě víc roků poté, co mu někdo ještě cokoli věřil.
Takže mě teď znovu napadá jediné. Co kdyby se Fischer aspoň jednou v životě postavil k něčemu čelem a dluh za sebe zaplatil sám? Ano, na někdejšího neznámého statistika, úředního premiéra bez vlastní partaje a de facto nepolitika, co nestačil politiku pořádně zkasírovat, není osm milionů korun úplně málo peněz. Koupíte si za ně třeba krásný typizovaný dům v satelitu u Prahy, samozřejmě bez chodníku. Vše je ale relativní, jak dobře ví zvlášť statistik. David Rath si podobný obnos nosil v krabici od laciného vína jako kapesné na milenky. Navíc, kdyby za sebe Fischer dluh sám uhradil, skutečně bych mu uvěřil, že to s prezidentstvím myslel doopravdy, něco do něj investoval a omluvil se mu. Takhle nemám víc než radu zdarma: proč nezkusit úvěr u Evropské banky pro obnovu a rozvoj, kde za někdejší roční službu veřejnosti dělal dva roky viceprezidenta? Nakonec platit dluhy je slušnost, nebo ne?
