BOHUMIL PEČINKA: Žaloba na Klause: Senát tragicky přestřelil a nastražil Zemanovi léčku
Politická sezóna 2013 začala skutečně zostra. Nejdříve nevysvětlená a tudíž nepochopená amnestie, která vyvolala klasické vzbouření na vsi. Poté volba Miloše Zemana hlavou státu, která fatálně rozštěpila společnost. Jako třetí v pořadí přichází senátní žaloba na odstupujícího prezidenta Václava Klause z důvodů velezrady. Dámy a pánové, držte si klobouky, protože dalším krokem už může být jen příkaz k zastřelení prezidenta za úsvitu. Podotýkám, že neuvádím, jestli toho odcházejícího nebo nastupujícího. Včerejší rozhodnutí senátu totiž míří na oba.
Nemá cenu obsáhle rozebírat, co všechno slovo velezrada znamená. Je pod tím skryta jak spolupráce s cizí mocí za účelem destrukce suverenity státu, tak podrývání základních náležitostí demokratického státu až po vážné porušování ústavního pořádku země. Ústavní formulace je však velmi vágní, česká ústavní zvyklost žádná, což vedlo skupinu 28 senátorů k politickému ataku na odstupujícího prezidenta. Jako záminku zabalili do žalovacího balíčku několik sporných, ovšem čistě politických rozhodnutích a převázali to stužkou s názvem nepopulární amnestie. Nyní budou už jen čekat, zda to ústavní soudci označí za ústavní delikt.
38:30
Na rozdíl od jiných demokratických zemí není podobný typ žalob na nejvyššího ústavního činitele spojen s nějakou relevantní (například dvoutřetinovou) většinou všech senátorů. Naopak k senátnímu obvinění z velezrady stačí nadpoloviční většina z přítomných poslanců, v tomto případě šlo o poměr 38 : 30. Připomeňme ovšem, že senát je usnášeníschopný už při třetině (tj. 27 z 81) přítomných senátorů. Tohle nízké kvótám dělá z velezrady jednoduchý nástroj politického boje, který nebyl dosud využíván, protože dosavadní zástupci horní komory parlamentu si zachovávali jistou zdrženlivost.
Nicméně trojice senátorů Jiří Dienstbier mladší, Eliška Wagnerová a Miroslav Antl, kteří tyhle soukolí „velezrádného“ procesu uvedli do pohybu, dali najevo, jaký směrem chtějí v budoucnu vést senátní loď.
I proto je dnešní „velezrádnou“ žalobu možné interpretovat i jako zdvižený prst Miloši Zemanovi, aby to se svým možným aktivistickým postojem příliš nepřeháněl. Je proto zarážející, že v sále chyběli zemanovští senátoři Palas a Dryml, stejně jako zástupci občanských demokratů (Sobotka, Schwarz). Tentokrát se skutečně nehlasovalo primárně o Klausovi.
Střet zájmů
Nikdo se dosud nezamyslel nad nepřijatelnou situací, které je nyní vystaven ústavní soud, který má posoudit míru „velezrádného“ působení odstupujícího prezidenta Klause. Většina ústavních soudců totiž bude za pár měsíců chtít obhajovat svůj mandát a kdo myslíte, že je bude schvalovat? Máte tři možnosti: a) současná senátní většina, b) současná senátní většina, c) současná senátní většina.
Jakému nepřijatelnému dilematu budou asi vystaveni tito adepti na funkce ochránců ústavy, když se je budou ambiciózní politici typu Dienstbiera mladšího, Wagnerové nebo Antla, ptát jak hlasovali nebo budou hlasovat ve věci prezidentské velezrady? Už jenom z důvody tohoto kolosálního střetu zájmů měli senátoři návrh na žalobu z velezrady odmítnout. Anebo je to součástí strategického tahu dvojice Rychetský-Wagnerová jak vyčistit ústavní soud od lidí opačného právního a politického smýšlení? Vzhledem k rozsáhlému manévrování dosavadního předsedy ústavního soudu Rychetského není v této věci vyloučena vůbec nic.
Epilog
Kruhově se tak dostáváme opět ke jménu nikoli odcházejícího, ale budoucího prezidenta Miloše Zemana. Jestli skutečně Rychetskému začátkem roku slíbil, že potvrdí „jeho“ ústavní soudce výměnou za to, že nebude zrušen termín prezidentských voleb, nemusel by se už cítit touto dohodou vázán. Vyvazuje ho z ní právě tento střet zájmů, spojený se jmenováním nových ústavních soudců, jehož důsledkem může být další expanze soudní moci do politiky.
Zeman může ještě tuhle léčku prokouknout. O odstupujícího Klause jde v tomto směru skutečně až ve druhém sledu.
