PETR KOLÁŘ: Proč se Dientsbier se Zemanem nemají rádi
Kořeny Dienstbierova napjatého vztahu s Milošem Zemanem lze vystopovat v hluboké minulosti.
V roce 2000 tehdejší předseda ČSSD a premiér neváhal osobně přijet na sjezd Mladých sociálních demokratů (MSD) do Tábora, aby rázně vystoupil proti Dienstbierovi, jenž se měl stát novým šéfem této mládežnické stranické organizace.
Mladí socialisté měli v půli Zemanova vládnutí ve straně velký vliv, byli jedním z významných mocenských center Lidového domu. Do roku 2000 měli v MSD navrch Zemanovi stoupenci, proto jeho straničtí odpůrci v čele se Stanislavem Grossem, jeho asistentem Richardem Dolejšem či Petrou Buzkovou dělali vše pro to, aby organizaci ovládli. Při hledání vhodného kandidáta na předsedu mladých socialistů padla volba na Dienstbiera, jenž měl zkušenosti s řízením „dorostu“ Svobodných demokratů, nástupců Občanského hnutí. Podle vzpomínek jednoho z aktérů byl už tehdy Dienstbier rázný, protizemanovsky naladěný, a navíc „už to jméno samo o sobě mělo zvuk“.
Navzdory Zemanovu osobnímu angažmá nakonec Dienstbier na sjezdu MSD v Táboře uspěl. O pár týdnů později už prosazoval usnesení požadující Zemanovu rezignaci na post předsedy ČSSD, protože strana prohrála historicky první krajské volby. Dienstbier dodnes tvrdí, že se mu povedlo usnesení prosadit. Někteří členové tehdejšího vedení MSD však oponují, že návrh neprošel. Dienstbier ho prý přesto později prezentoval v předsednictvu ČSSD jako řádně přijatý a hledal pro něj podporu i tam. Ale neuspěl.
Mladým sociálním demokratům vládl Dienstbier dva roky, během nichž rezignovali dva jeho zástupci a jako důvod uvedli, že se jim nelíbí předsedův styl řízení. Po dvou letech se ho někdejší spojenci zbavili, když mu na sjezdu v Praze ani neschválili bilanční zprávu ohlížející se za jeho předsednickou érou. Jako hlavní důvody dnes uvádějí Dienstbierovu lenost, neschopnost dohody a fakt, že hrál vždy jen na sebe.
V politické kariéře syna slavného disidenta a polistopadového politika Jiřího Dienstbiera se už několikrát opakoval podobný příběh. Představitelé nějaké frakce si ho vybrali do role „beranidla“ proti jiné frakci, nebo naopak jako „fíkový list“ zakrývající jejich potíže. Dienstbier kývl, ale záhy se „utrhnul“ a začal se chovat podle svého. Někdo by řekl, že se stal neřízenou střelou. Buď dohody se svými „loutkáři“ ignoroval, nebo se přímo postavil proti nim. Tím se sice dostal na vrchol žebříčku popularity, ale také si tím získal pověst člověka jednajícího vždy hlavně ve svůj prospěch. Člověka, proti němuž se nakonec spojí jeho odpůrci i spojenci, protože ho mají všichni plné zuby. Jedna z těchto epizod právě končí. Naplní-li se kuloární informace z ČSSD, měl by právě z důvodů své nevypočitatelnosti přijít na nynějším, ostravském sjezdu socialistů o křeslo místopředsedy strany. Bez ohledu na žebříčky popularity.
