BOHUMIL DOLEŽAL: Vztyčování fangle: gesto, které nic neznamená
Událostí dne bylo dnes v 11.00 slavnostní vztyčení vlajky EU před Matyášovou branou na Pražském hradě. Následovat bude ještě ratifikace dodatku k Lisabonské smlouvě - tzv. eurovalu. Obojí se děje z iniciativy nového prezidenta ČR.
Už předem se zvedla vlna nevole z tábora skalních stoupenců Václava Klause. Petr Hájek psal o tom, že se Zeman staví vedle Emila Háchy do jedné dlouhé řady českých kolaborantů. Demonstrace na Hradčanském náměstí sice nebyla právě masová, to ale ještě neznamená, že by odpor a nedůvěra k EU padaly v české veřejnosti na neúrodnou půdu – většina stále vztyčení vlajky EU odmítá.
Na první pohled je zjevné, že „klausovci“ hystericky přehánějí. Zdá se ovšem, že Zemanovy kroky velmi přeceňují i představitelé EU. Vztyčování fangle je věc okázalá a v Česku zaběhaná, jistě je to i gesto dobré vůle. Zároveň ovšem gesto pragmatické, protože samo o sobě prezidenta ČR vůbec k ničemu nezavazuje: česká loajalita nebo naopak emancipace v rámci společenství (to druhé nám jde daleko líp, máme s tím vzhledem k povaze našich dějin za posledních pár stovek let větší zkušenosti) se projevuje a bude projevovat v řadě dílčích, docela konrtétních kroků. A u mne jako pro laika vzbuzuje podezření Zemanův deklarovaný odpor k novým žárovkám (jako spotřebitel jsem si na tě zvykl a vyhovují mi) i proti zákazu názvu „pomazánkové máslo“ (je to bolševický podvod, žádné máslo to není). Ve fanglích bude loajální, v praktických věcech emancipant. Také pokud jde o „euroval“, je Zeman pragmatik: dokud nejsme součást eurozóny, k ničemu nás to nezavazuje, a v eurozóně hned tak nebudeme.
Takže: vztyčování fangle je třeba brát se stejnou vážností jako Zemanův „eurofederalismus“. Je sice zjevné, že aby EU měla do budoucna vůbec nějaký smysl (a aby se euro dalo udržet), musí se nějakým způsobem integrovat. Pokud se integrovat nebude, stane se z ní podobná šaškárna, jakou byla mezi válkami Společnost národů. Stejně zjevné je, že evropská federace je v nejlepším případě hudbou vzdálené budoucnosti. Zemanův eurofederalismus je proto třeba brát se stejnou vážností jako výzvy k útoku na Írán (pardon, na íránská jaderná zařízení, to je něco úplně jiného!) nebo megalomanský plán na propojení Baltu, Atlantiku a Černého moře prostřednictvím České republiky.
Řekl bych, že pan prezident má bližší a docela pragmatické cíle, které se týkají vnitřní politiky. Blahovolná neutralita EU mu jistě přijde vhod. A hlasitému sporu mezi klausovci a zemanovci o fangli na Hradě netřeba připisovat větší váhu než jako efektnímu divadlu pro veřejnost, jakési barevné mlze. V konkrétních praktických věcech, jak se ukázalo už při prezidentské volbě, se totiž oba tábory bez problémů shodnou a dokážou účinně spolupracovat.
Bohumil Doležal
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
