BOHUMIL DOLEŽAL: Nová pozice premiéra Nečase: sudí v zápase mezi Zemanem a Schwarzenbergem
Včera proběhlo asi hodinové setkání ministra Schwarzenberga s prezidentem Zemanem ohledně jmenování velvyslanců. Nepřineslo žádný výsledek a vlastně ani žádný aspoň trochu obsažný výstup. Zjevné je jedno: dohoda se zatím odkládá.
Zopakuji, v čem je problém: podle ústavy velvyslance pověřuje a odvolává prezident, přičemž oba tyto akty podléhají kontrasignaci premiéra nebo jím pověřeného ministra. Doposud platil úzus, že velvyslance navrhl ministr, po schválení vládou následoval souhlas prezidenta, na základě prezidentova souhlasu požádalo ministerstvo hostitelskou zemi o tzv. agreement, a poté prezident velvyslance formálně pověřil.
Problém vznikl letos v březnu, kdy nový prezident navrhl na post v Bratislavě choť svého předchůdce v úřadě. Původně navrhovaného vládního kandidáta už prezident Klaus předtím odsouhlasil a žádost o agreement byla v Bratislavě těsně před vyřízením. Současně dal Zeman najevo, že by v Moskvě jako velvyslance rád viděl europoslance za KSČM Remka. S prvním z těchto dvou návrhů ministr zahraničí vehementně nesouhlasil.
Neshoda pronikla záhy na veřejnost, vzápětí se k ní vyjádřil i premiér Nečas. Nejprve 6. 4. prohlásil v Pozlovicích na Zlínsku (účastnil se tam regionálního kongresu ODS), že opakované Schwarzenbergovy výtky ohledně paní Klausové nepovažuje za štastné (podle něho není profesionální vynášet na světlo věci, které mají být dojednány, jak je v diplomacii zvykem, diskrétně). „Nicméně“, dodal, „abychom byli úplně korektní, je třeba zmínit, že první, kdo vyslal do veřejného oběhu jméno paní Klausové, byla mluvčí pana prezidenta Zemana“. (Kdyby to nezmínil, bylo by to tedy sice taky korektní, ale jen neúplně). A včera v Událostech ČT dodal: „Klíčoví představitelé v této věci spolu mají vést dialog, mají ho vést neveřejně a mají ho vést kompetentně.“
K tomu je třeba dodat, že ve sporu o velvyslance jde za prvé v případě pana Remka o mimořádně významné strategické rozhodnutí s ohledem na velmocenskou roli Ruské federace i na to, že má v bývalých ruských evropských koloniích (a ČSR bylo kdysi nejtučnější sousto, které „SSSR“ spolkl) zájmy, které nejspíš nejsou vždy v souladu s bezpečnostními zájmy ČR. Když jde o to protlačit na toto místo někoho jako pan Remek, má veřejnost přinejmenším právo být o tom informována.
Dále: ministr zahraničí doposud významným způsobem spolurozhodoval o obsazení velvyslaneckých postů. Vláda, a v tom rámci především on, totiž zodpovídá za českou zahraniční politiku, a velvyslanci jsou pro něho významnými instrumenty při její realizaci. Prezident, byť byl kryt sebevětší většinou z přímé volby, není podle ústavy z výkonu své funkce odpovědný, a jak se to u nás zaběhlo, často se podle toho taky chová. Velvyslanci přitom nejsou velvyslanci pana zemana, jak se mylně domnívá pan Kmoníček, ale velvyslanci České republiky. Pokud dojde ke změně v současném úzu (byť diskrétně neveřejné a formou precedentů), pozmění se tím způsob vládnutí v ČR.
A nakonec: pan premiér se staví do role sudího, který má pískat utkání mezi prezidentem a ministrem zahraničí. To ovšem neodpovídá ani jeho postavení v ústavním systému ČR, ani jeho faktické politické váze, ani jeho momentálnímu politickému zájmu. Ministr zahraničí je ministrem jeho vlády. Měl by k němu tedy zachovávat aspoň základní míru loajality. Pravda, pan ministr se podle toho často nechová (naposled v případě ÚSTR), ale pan premiér by jako věřící křesťan měl vědět, že oplácením nic nespraví, protože je to nejen nemravné, ale taky nepraktické, míra neloajality v koalici i v české politice se tím jen zvětšuje a lidé se budou čím dál tím oprávněněji ptát: jak těm kašparům máme věřit? Taky by si měl být vědom skutečnosti, že přímá volba dala prezidentovi sílu, vůči níž bude nyní obtížné (i když pořád velmi významné) se prosazovat. Koaliční konfrontace by bylo dobré odložit na nějakou vhodnější dobu. Premiér má přitom v ruce velmi významnou zbraň: kontrasignaci. Měl by si (na rozdíl od Klausovy amnestie) být v tomto případě vědom její váhy.
Závěr z těchto vnitrovládních rozmíšek (podobně jako závěr z vnitrolvádních rozmíšek kolem ÚSTR) je ovšem tristní: ti lidé se snad budou okopávat i tehdy, až se octnou panu prezidentovi na pekáči. Co si od nich lze slibovat!
Bohumil Doležal
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
