BOHUMIL DOLEŽAL: Praha Caput Regni
Citát je latinsky a znamená Praha hlava království, ale v době mého dětství (tehdy v Praze lidé s maturitou uměli aspoň jakž takž latinsky a skoro každý aspoň jakž takž německy) ho jakýsi vtipálek přeložil jako „Praha zničená deštěm“ - podle podobnosti latinského caput a německého kaputt a regnum s regnen (považuji to za nutné vysvětlit už s ohledem na okolnost, že dnes jsou jazykové znalosti jiné, o Prahu se dělí česká většina a ruskojazyčná menšina, které se mezi sebou dorozumívají lámanou angličtinou).
O nynější potopě píše každý, má samozřejmě taky politický dopad. Rád bych v té souvislosti upozornil na dvě okolnosti. Především znamená pěknou tečku za nedávným převratem na radnici. Poté, co se pražská TOP09 zbavila poněkud nestandardním způsobem koaličního partnera, octla se sama jako kůl v plotě (ČSSD se z pochopitelných důvodů do opoziční koalice nechce, tím spíš, že spiritus movens případného koaličního partnera je Miroslav Kalousek) a navíc ještě po krk ve vodě. Je to pozice krajně nešťastná.
Po úspěšném převratu nebo ještě spíš po vítězných volbách je na předchůdce možné po blíže neurčenou dobu svádět úplně všechno: pokud jste však po krk ve vodě a občané, kterým jste se octli v čele, taky, podobné výmluvy nezabírají: oni chtějí, abyste konali, a vám nezbývá, než se modlit, aby to dobře dopadlo - a TOP09 není žádná výrazně konfesijní strana. Proto odkazy na to, že svržený primátor nedodal svému nástupci, který ostatně ještě ani nebyl zvolen, včas příslušné kontakty, nepůsobí moc dobře. Naproti tomu svržený nepřítel je na koni: stačí mu říkat, že se s „opatřeními“ začalo pozdě, což je pravda vždycky a za všech okolností.
Dá se tedy povodeň v tomto případě považovat za jakousi formu Božího trestu. Poměrně přechodnou, protože až přestane pršet (což se ostatně už stalo) a pokud nedojde k žádnému velkému maléru, pan Hudeček se otřepe, uschne, občané taky, a bude možné konečně všechno svést na poražené. Vae victis, abychom zůstali u latiny.
Povodeň blahodárně zasáhla i do kauzy Církevní restituce. Ústavní soud rozhodoval ve chvíli, kdy živel běsnil nejsilněji, a pozornost opozice, médií i rozdrážděné veřejnosti byla obrácena jinam. Demonstrantů se před budovou ÚS sešlo prý asi padesát, Ústavní soud rezolutně a zcela správně odmítl hrát úlohu třetí komory parlamentu a tahat za účelově rozvášněnou opozici horké kaštany z ohně a restituce s malou korekcí požehnal. Zaujala (aspoň mne) snad jen ČT24, která si k okomentování výsledného rozhodnutí pozvala osobu pověstnou svou zásadní nezaujatostí, totiž pana Ivana Štampacha. Pan Štampach, prohlásil, že není všem dnům konec a celý problém je teď třeba řešit na politické rovině. Podotýkám jen, že na politické rovině už sice byl vyřešen, ale jen na úrovni prohnilé „formální demokracie“, jak říkával nebožtík Edvard Beneš. Ostatně, VŘSR byla taky politickým řešením.
Ale i nynější ticho je jev pouze přechodný. Až opozice a zejména pan Zaorálek oschne a otřepe se, začne zase řvát. Je to voličsky nosné.
Takže jediný, kdo obstál, je pan prezident. Nejen že odolal virózám (je dost chladno), ale usadil premiéra, který si poletuje nad Českem v helikoptéře, což nikomu nepomůže. On sám předvedl, co je třeba, a dal k dispozici Hradní stráž. Doufejme, že si moc nezašpiní své parádní uniformy. Zmohl se kdy na něco podobného papež se svou švýcarskou gardou?
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
