JAN JANDOUREK: Dobrá zpráva, Šlouf je zpět!
Mimořádná krajská konference Strany práv občanů - Zemanovců zvolila do čela kandidátky pro předčasné sněmovní volby Miroslava Šloufa. Bývalý šéf poradců Miloše Zemana v době, kdy byl premiérem, se zasloužil na Zemanově úspěchu v prezidentských volbách.
Už to vypadalo, že se nám prezident a jeho dvorní medvědář Šlouf nějak rozkmotřili. Pan prezident začal veřejně tvrdit, že pan lobbista si během kampaně vymýšlel. Nic jiného snad ani během kampaní nečekáme, to je plošný jev, ale není jasné, proč to najednou hlava státu začala říkat. Asi to mělo nějaký důvod. Nejspíš aby něco nějak vypadalo. Co my obyčejní čičmundové víme o velké taktice třídního a beztřídního boje.
Ale svět už je zase v pořádku. Pan Šlouf bude kandidovat a bude z něj pražský vůdce kandidátky zemanovců.
Miroslav Šlouf byl odjakživa u toho. Kdepak lidovci, to šloufové dokázali naplnit pověstné heslo „hlavně být při tom“. Používat příjmení v množném čísle je takový komunistický zvyk, nerad se ho dopouštím („takoví ti Havlové a jim podobní“). V tomto případě se ale skutečně jedná o specifickou kategorii lidí zvláštního ražení.
Soudruh byl zkušený
Šlouf se v roce 1974 stal na Praze 3 předsedou obvodního výboru SSM. O rok později vstoupil do KSČ. Celkem nikdo slušný v roce 1975 do strany nevstupoval, leda by měl pominutí smyslů.
V posudku ÚV KSČ z roku 1982 se o soudruhovi píše: „Soudruh Miroslav Šlouf je dlouholetým, zkušeným mládežnickým funkcionářem. Má dobré teoretické i praktické předpoklady k výkonu svazáckých funkcí. Je typem koncepčního a řídícího pracovníka. Ve svěřených funkcích se osvědčil. V kolektivu spolupracovníků je oblíben pro svoji upřímnou a kamarádskou povahu. V krizovém období let 1968–69 se nezúčastnil žádných protisocialistických a protisovětských akcí.“
No ještě že tak. To by mu snad přitížilo i dneska, když se zase doba mění. V komunistické straně byl Šlouf až do roku 1991.
Ale i když se ze soudruha stal sociálně demokratický přítel, nezahálel. Když byl poradcem Miloše Zemana, v jeho týmu například vznikl spis Olovo pomlouvající Petru Buzkovou.
Divní lidé
Šlouf patří mezi lidi, kteří mají sice podivné kontakty, jednou s Karlem Srbou, odsouzeným za přípravu nájemné vraždy, jindy s kmotrem Mrázkem, s kterým si důvěrně telefonoval, ale vlastně se jim nedá nic vytknout. Proč by si člověk nemohl telefonovat se známými? Ale dobře, i seriozní lidé si nejsou jistí, jak to s tou nájemnou vraždou tehdy přesně bylo a nikdo Šloufovi nedokáže, že věděl o všem, co Mrázek dělal. I světci se občas potkali v životě s divnými lidmi. Jen je zvláštní, že někdo se s divnými lidmi potkává častěji než druzí, asi nějaká specifická životní smůla.
Co se ale vlastně teď v Praze stalo? Je to součást nějaké hry, kdy se velcí kluci Zeman a Šlouf tváří, že se tak trochu poškorpili a pak se od sebe „odstřihli“? Má být výsledkem zisk pro všechny zúčastněné? Nebo je to přesně naopak a Šlouf byl skutečně „odstřižen“ a vyhozen, načež se vrátil oknem?
Špatně položené otázky
Bída české politiky ale spočívá právě v takovýchto debatách. Je to úplně jedno. Máme řešit ekonomiku, zájmy jednotlivých skupin obyvatelstva, zneužívání moci, lhaní a korupci. Máme se ptát, jak má vypadat moderní stát. Pro ty méně chápavé ještě jednou: má nás zajímat, jak tady vybudovat moderní stát.
Místo toho se mluví o všelijakých personálních hrátkách. Co záleží na Šloufovi, problém je ve šloufovství, tom podivném mixu normalizačního slizu a populismu a podlézání Rusku.
Potíž je i v tom, že nemáme moderní levici. Místo avantgardy lidstva tu máme socialisty a komunisty, kteří svůj projekt založili na heslu „hlavně žádná změna“ a „teď oberme bohaté“.
Ale ať je za Šloufovým novým angažmá cokoliv, je to dobře. Málokdo tak krásně symbolizuje starou komunistickou zatuchlost, jako tyhle figury. Nemít Šloufa, museli bychom si ho snad vymyslet, ale není to nutné. Máme ho. Jen ať se snaží a hlavně ať hodně mluví. Jenže on není hloupý, on bude raději jednat, než mluvit a pak se ještě ledasčeho dočkáme.
