BOHUMIL DOLEŽAL: 28. září a mír pro naši dobu
Nemilovaný svátek 28. září měl letos mimořádnou smůlu, byl zcela zastíněn jednak výročím Mnichovské dohody.
Vlastně kulatým (tři čtvrtě století), jednak soustavnou vlasteneckou kampaní proti polským potravinám (vyznamenává se zejména ČT, naposledy v nedělních Událostech). To druhé je sice prkotina, nicméně snaha přimět lidi („Čechy“, jak se dnes s oblibou v médiích píše a říká), aby zapomněli na racionální chování a vybírali si zboží ne podle kvality a ceny, nýbrž ve prospěch národní hrdosti, je zároveň nesnesitelná a směšná. Navíc zájmy české postkomunistické agrární a potravinářské lobby z toho čouhají jako šídlo z pytle.
Pokud jde o Mnichov, je to vážnější. Patří k okruhu témat, které se mimořádně hodí k tomu, aby odvedly pozornost od přítomnosti, která lidi rozděluje, a stmelily veřejnost k falešné a laciné jednotě. Vhodnost „Mnichova“ k takovému zneužití je dána tím, že jsme v té věci bezpochyby nevinně: ČSR byla bezmocným objektem velmocenského ujednání. Pokud jde o další dva účastníky, Hitlera a Mussoliniho, co se od nich dalo čekat! Mnichov je problém zbývajících dvou, Daladiera a Chamberlaina. Rozhodovali se v úmyslu zachránit mír, a rozhodli se špatně. Poškodili kdekoho, taky sebe, a mír vzal za své vlastně vzápětí.
Když člověk sleduje to, co se o Mnichovu v posledních dnech napsalo a řeklo, zaujme zejména česká schopnost brát věci za špatný konec. Každá věc má spoustu špatných konců a bohužel jen jeden správný. Obnovila se tedy vášnivá debata o tom, zda měl prezident Beneš v roce 1938 bojovat. Je přitom zcela zjevné, že nemohl. Michal Musil píše (v páteční MfD) v souvislosti s kritikou Beneše o českém „sebebičování“, a na tenhle pojem jsem ovšem alergický. Prezident Beneš si nepochybně kritiku zaslouží, jenže ne snad za rok 1938, ale za léta 1945-8, za nástup politické reglementace, výrazné omezení svobody vlastnit a podnikat, porušování základních občanských a lidských práv a svobod (zpočátku se to týkalo jen německého a maďarského obyvatelstva ČSR, ale nakonec se to přelilo i na všechny ostatní, tak to na světě chodí). V té době, a ne v roce 1938, se zlomila česká páteř.
„Mnichov“ je ovšem stále živý problém. Nenabuzuje národní nebo celosvětovou jednotu, ale nepříjemné otázky. Člověk se například musí ptát: nechovají se západní státy už delší dobu k Izraeli způsobem, který nápadně připomíná úsilí o „mír pro naši dobu“? nezachovali se tak prezidenti Obama a Hollande i další západní politici v problému se Sýrií? A ptá se z docela přízemních důvodů. Naše politická situace se v posledních měsících výrazně proměňuje. Prezident Zeman přitom učinil některá okázalá gesta, jako například vyvěsil vlajku EU na Hradě (jistě, to, co předtím dělal Klaus bylo nedůstojné a směšné). A přátelské Zemanovo chování vůči předsedovi EP při přivítání v Bruselu trochu připomínalo sexuální obtěžování. Jedno i druhé ho nic nestálo. Kdyby se naše poměry posunuly ještě trochu na východ a „kritici režimu“ se u nás dostali zase do potíží, nebudou ukonejšení západní politici a žurnalisté pro klid vlastních duší zase na náš účet tak trochu zachraňovat mír pro EU a pro naši dobu?
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
