BOHUMIL DOLEŽAL: Rána z milosti
Cosi jako ránu z milosti zasadil Václav Klaus minulý čtvrtek v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes svému dítku, ODS. Podle jeho názoru nemá teď už jakoukoli naději, aby oslovila voliče, a proto by nikomu nedoporučoval ji volit.
Jakási naděje do budoucna tu ovšem podle Václava Klause je, ne snad výslovně pro ODS, ale obecně pro „pravici“: pokud vyvodí nějaký zásadní závěr z výsledků voleb, které pro ni nedopadnou dobře, bude možná uvažovat, jak jí pomoci. „Budete mne hledat a naleznete mne, když se mě budete dotazovat celým svým srdcem.“ Omlouvám se za tuto rouhavou paralelu, zvlášť proto, že za Klausovou taktikou je chytrácká spekulace.
Václav Klaus připomíná lékaře, který se pokouší ulehčit trápení na smrt nemocnému pacientovi tím, že ho podrobí eutanázii. Pacient se ze všech sil brání, bohužel už jich moc nemá.
Od lídrů ODS zazněly tři argumenty, přesněji řečeno výčitky.
Martin Kuba to od Klause považuje za „nefér vůči ODS, která ho (Klause, bd) dvakrát podporovala ve volbě prezidenta a celých deset let na Hradě za ním stála (podobně se vyjádřil Tomáš Chalupa). Tedy: „Za co, soudruhu, za co?“
Pan Kuba apeluje na Klausovu lepší minulost: „Kdyby se bývalý prezident držel svých dřívějších názorů, musel by se vysmát sám sobě.“ Dovolávají se „dřívějšího Klause“ trochu podobně, jako se kdysi reformní komunisté dovolávali proti stalinistům „mladého Marxe“.
A konečně, Miroslava Němcová (a nejen ona) upozorňuje, že Klaus tím, jak škodí „pravici“ celkově a ODS zvlášť, pomáhá „levici“ a nesystémovým stranám (tj. třídnímu nepříteli).
Stoupenci „klausismu bez Klause“ v dnešní ODS mi velmi připomínají komunistické revizionisty z šedesátých let minulého století. A jejich pokus o polidštění Václava Klause je stejně jako ten o polidštění „socialismu“ předem prohraný.
Když totiž čelo nějaké strany opustí silná osobnost, která o ni má velké zásluhy, musí být její nástupci schopni dokázat, že strana bude mít nějaký smysl i bez ní. To jde jenom tak, že budou schopni se také proti té osobnosti jasné vymezit. Mirek Topolánek i Petr Nečas na to měli jedenáct let. Oba se snažili, ale teprve poté, co je k tomu Klaus brutálně (i když nechtě) donutil. Teď už je pozdě. Klausovou (ale nejen jeho) zásluhou zbyla ze strany hromada trosek. Člověku je jí líto, protože má v každém takovém mocenském střetnutí sklon fandit slabšímu proti rabiátovi. Ale slabšímu už není pomoci: nedokázal si vůči Klausovi vybojovat vlastní budoucnost.
