BOHUMIL DOLEŽAL: Za komunismu příživníci, dnes osoby samostatně výdělečně činné
Nejúděsnější zážitek pobytu v předlistopadové společnosti nespočíval v nedostatku politických práv a svobod „o sobě“, ale v tom, jak se nesvoboda a omezení občanských a obecněji lidských práv a svobod promítaly do každodenního života společnosti.
Nejpočetnější její složkou byli zaměstnanci, ovládaní, nebo jak se říkalo nadneseně „pracující“. Jejich faktická práva byla mizivá. Nebylo například vůbec jednoduché měnit zaměstnání, takže „pracovní kolektivy“ byly namnoze nedobrovolná uskupení lidí, kteří trpěli ponorkovou nemocí a navzájem se nenáviděli. Pokud měl někdo kádrový škraloup (jako autor těchto řádků), neměl vůbec šanci. Pak tu byli zaměstnavatelé, instituce, a osoby, které je ve styku se zaměstnanci představovaly. Ti lidé byli sami (ve vztahu k těm, co byli „nad nimi“) taky zaměstnanci. Celek tvořil obludnou pyramidovou strukturu, na jejíž špičce, ideálně vzato, nestál nikdo, kdo by se dal nějak pojmenovat. V tomto uspořádání bylo pro člověka s jakousi potřebou svobody obtížné žít.
Ten, kdo nebyl ani zaměstnanec, ani zaměstnavatel, byl příživník. Jeho statut byl podobný statutu středověkého psance. Šly po něm úřady a policie. Pokud byl příživník v tom či onom pohledu pro orgány užitečný (např. kurvy, veksláci a námezdní spisovatelé), mohl být ve větší či menší míře tolerován. Ilegálním řemeslníkům, bez nichž se člověk v každodenním provozu neobešel, se říkalo opovržlivě „meloucháři“. Okruh tolerovaných příživníků se nafukoval či scvrkával podle toho, zda se režim zrovna rozkládal nebo konsolidoval (v těchto konvulzích se pomalu probojovával ke své smrti). V obdobích největšího uvolnění (rozuměj rozkladu) byli někteří příživníci dokonce legalizováni.
Ač si to lidé, kteří dospěli po listopadu 1989, možná ani neuvědomují, prostor svobody, který tehdy vznikl, nebyl v tom, že existuje svobodný tisk nebo že je možné cestovat mimo oblast někdejšího bolševického impéria, nýbrž v tom, že se pro mnoho lidí otevřela možnost stát na vlastních nohou, svobodně se uplatňovat (a ovšem taky nést za to, co samostatně dělám, odpovědnost). Platí to pro široký okruh, zahrnující např. malé podnikatele, živnostníky, soukromé zemědělce, „svobodná povolání“ (soukromé lékaře, advokáty ad.) – a také lidi označované kouzelnou zkratkou „OSVČ“, k nimž se vlastně mohu počítat i já a které jsem si jako pars pro toto dal do titulku. Jistě, jakési zárodky existovaly i před listopadem 1989 a taky se dá říci, že nezávislost je vždycky relativní: ale argumentovat tím mi připadá demagogické, protože rozdíl mezi nezávislostí před listopadem 1989 a nezávislostí po něm je absolutní. Tito lidé asi nepředstavují početně ani ekonomicky významnou skupinu, ale přesto velmi významně spoluutvářejí svobodu národního společenství.
Naše společnost prošla v posledních dvaceti letech velkou transformací. Když ale člověk dnes pozoruje výsledky, měl by chuť v mnoha ohledech mluvit o recyklaci: máme recyklované předlistopadové mamutí průmyslové a zemědělské podniky, recyklované odbory, recyklovaná média (zatím ne všechna). V posledním půlroce jsme měli (a dodnes vlastně máme) recyklovanou vládu a je sporné, zda ta nová bude podstatně jiná. Máme už taky recyklované zaměstnance? Celou tuhle podivnou tripartitu chce moderovat loni zvolený prezident, naštěstí na to zatím nemá dost sil. Nezbývá, než snažit se, aby v této recyklované společnosti zůstávaly aspoň jakési „ostrůvky pozitivní deviace“ (jak taky po komsi opakuje loni zvolený prezident), lidé, kteří stojí na vlastních nohou a nesou za to odpovědnost. Přestože je považuje budoucí ministr Mládek za parazity (česky příživníky). To by mohl být jakýsi základ programu „drobné politické práce“ pro příští léta.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
