PAVEL ŠAFR: Chybí nám tady Mandler
Emanuel Mandler zemřel přesně před pěti lety. Hodně lidí si už nevybavuje, kdo to byl. Jiní už rádi zapomněli. A mě přitom jeho osobnost nepřestává fascinovat. Když jsem si vyslechl „politický“ projev nastupujícího předsedy ODS profesora Petra Fialy, osobně se mě dotkla prázdnota a zbabělost, jimiž se nyní česká demokratická politika téměř na sto procent vyznačuje. Je to prázdnota, kterou cítím o to více, že jsem měl to štěstí osobně poznat Mandlera a částečně ho provázet v nelehkém období jeho posledních let.
Mandler byl ve všem všudy opakem politické a myšlenkové prázdnoty. Byl svými postoji naprostým opakem toho vznešeného a snobského NIC, jež se dnes považuje za normu serióznosti a vysokého vzdělání.
Kdyby Mandler neprodukoval velké množství politických názorů, kdyby se nevyjadřoval s bezohlednou pravdivostí k mnoha nepříjemným tématům českého národního života, mohl být po Listopadu vícekrát ve vládě a závěr života by jistě za odměnu dožil na nějaké příjemné ambasádě jako velvyslanec. Nevadil by Havlovi a nevadil by ani Klausovi. Už proto, že by se s oběma v dávných dobách šedesátých let v redakci časopisu Tvář názorově nestřetl.
Emanuel Mandler byl duchovním vůdcem tohoto významného časopisu, který byl zvláštní zejména tím, že jako jediný z celého intelektuálního hnutí šedesátých let neměl nic společného s marxismem a s obrozeným, vylepšeným socialismem.
Emanuela Mandlera jsem poznal před listopadem 1989 na schůzkách opoziční Demokratické iniciativy. Líbilo se mi, že toto společenství je opoziční jak vůči komunistickému režimu, tak i vůči snobské a věčně moralistní mentalitě Charty 77. Jako syn katolických a perzekvovaných rodičů jsem nemohl pochopit, proč se Václav Havel v tak výrazné míře obklopuje reformními komunisty a proč právě oni mají plnou pusu morálky. A už vůbec jsem nechápal, proč by měly teze o morálce, která má být prostou samozřejmostí, nahrazovat demokratický politický program, který tehdy ještě vůbec samozřejmý nebyl. Jako koneckonců není samozřejmostí ani dnes.
Když převedu na dnešní poměry rozdíl mezi myšlenkovým světem Václava Havla a Emanuela Mandlera, tak mi přijde symbolické, že Havlův proud představuje něco jako permanentní fanatický boj proti korupci, zatímco Mandlerův postoj znamená úsilí o právní řád. Zatímco havlovská cesta radikálního moralizování na sebe strhává umělecké celebrity, levicové intelektuály a různé exhibicionisty, tak Mandlerova obyčejná normálnost zdravého rozumu se v exaltovaných porevolučních dobách nemohla prosadit. Protože v exaltovaných poměrech se vlastně jevila až příliš neobyčejnou. Mandler neovládal marketing, manipulaci a populismus. Z pohledu marketingové praxe dnešní politiky byl vlastně naprostý nešika. Neuměl divadelní gesta a také neuměl dělat vyčůrané taktické kompromisy.
Jinak si nelze vysvětlit, že v době návratu demokracie volal po odstranění komunistů z veřejných funkcí, a tím myslel zejména Alexandra Dubčeka, jemuž nezapomněl hanebný podpis pod pendrekové zákony z roku 1969.
Kdyby měl Eman v sobě kus populismu, tak by nemohl označit Benešovy dekrety za počátek likvidace právního státu a občanských svobod. Konfiskace a vyhánění německé menšiny viděl v kontextu s okrádáním a znesvobodňováním různých vrstev českého obyvatelstva jako jeden neoddělitelný celek, jako kontinuální proces vedoucí ke zločinné diktatuře a k nadvládě sovětského impéria. Skutečnost, že se stavěl za smíření se sudetskými Němci a usiloval o česko-sudetoněmecký dialog o zahlazení historického konfliktu, mu přinesla nenávist českých šovinistů, chlad ze strany vyčůraných intelektuálů a jedno velké nepochopení skutečnosti, že mírové vztahy s bývalými spoluobčany jsou v českém národním zájmu a nikoli proti němu.
Emanuel Mandler se pokusil na počátku devadesátých let zformulovat liberálně demokratickou politiku. Z místa poslance Federálního shromáždění, který měl pověst enfant terrible českého disentu a kritika nového, revolučního establishmentu, však neměl možnost vybudovat politickou stranu. To se místo něj podařilo pragmatickému Václavu Klausovi, jenž přeměnil větší část Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu, a tím na sebe přivolal nekonečný hněv Václava Havla a jeho věrných. Ti Klausovi nikdy nezapomněli, že jim vyrazil z rukou moc. Klausova ODS se pak stala hlavním hybatelem společenských změn a základním kamenem liberálního režimu v České republice. Přinesla mnoho dobrého i zlého. K tomu dobrému je třeba přičíst rehabilitaci demokratického politického stranictví, které část intelektuální veřejnosti dodnes nepochopila jako základ parlamentní pluralitní demokracie. Z toho špatného je však třeba podtrhnout pragmatismus, který hraničil u mnohých členů ODS s naprostým cynismem.
Jestliže Václav Havel hlásal více méně poťouchle pravdu a lásku, tak části ODS se opravdu podařilo proti tomuto bláznivému (ne)programu postavit místo rozumu a věcnosti skutečný opak. To se jim podařilo tak dokonale, že nakonec přispěli k poškození toho, co sami budovali. Režim parlamentní demokracie.
Mandlerův spor s Václavem Klausem z roku 1969 byl o tom, jaký je vztah mezi politickými a občanskými svobodami na jedné straně a ekonomickou svobodou a tržními reformami. Mandler tehdy chápal svobodnou ekonomiku jako jednu z podstatných vlastností celkového právního a politického rámce. Václav Klaus oproti tomu význam občanských svobod nepovažoval za zásadní předpoklad pro ekonomickou svobodu a měl za to, že i při existenci autoritativního režimu lze prosazovat ekonomickou transformaci směrem k uvolnění tržních vztahů. Možná že něco takového se nyní daří komunistům v Číně. Ale je to právě jen proto, že tuto transformaci řídí a organizují nejvyšší orgány autoritativního režimu. A není jasné, kam to může dojít.
Klausova velká ekonomická transformace se pak i v devadesátých letech řídila svými vlastními pravidly a jeho skupina se jen minimálně zabývala politickými a legislativními okolnostmi, natožpak obecným lidským povědomím o spravedlnosti. Klaus budoval liberální ekonomiku se všemi, kteří měli náskok, tedy zejména s bývalými komunisty a veksláky. A výsledkem je dnes rozšířený odpor k tržní ekonomice a velká míra monopolizace těch, co měli náskok. Ta už nezahrnuje jen ekonomiku. Antiliberálním trendem doby je rozšíření monopolizace i na další části společenského života. Todusí naši svobodu. Andrej Babiš by se tu neobjevil bez Václava Klause.
Emanuel Mandler nám chybí, ať už jako politik, či jako provokativní komentátor, právě ve chvíli, kdy liberální režim končí. Končí mimo jiné proto, že je tu málo liberálů. Lidí, kteří milují svobodnou společnost a jsou ochotni se za ni prát. Jak se za ní bude prát zatím zcela vyprázdněný akademik, jakým je Petr Fiala, to je vážně otázkou. Mandler by šel jinou cestou. Postavil by se jak proti Zemanovi, tak nyní zejména proti Babišovi. Na obranu liberální demokracie. A to je to, co tu chybí.
