BOHUMIL DOLEŽAL: Plod Velké protikorupční revoluce: Rosemary má děťátko
Následující řádky se týkají právě vznikající vlády: porod se chýlí ke konci, jen není pořád úplně jasné, zda jej novorozeně přežije.
Titulek se vztahuje ke slavnému (byť poněkud ohavnému) filmu Romana Polanského. Pro ty co ho neviděli, shrnuji: vypráví o tom, jak jedna mladá dáma porodila čerta. Tu je třeba se zastavit: dítě-čert není, pokud se dobře pamatuji, ve filmu úplně zřetelně vyobrazeno, o tom, jak asi vypadalo, usuzuji tedy per analogiam: formálně by neměl být rozdíl od normálního dítěte veliký: má taky hlavičku, tělíčko, ručičky a nožičky. Má dokonce i něco malounko navíc, růžky, kopejtko a oháňku na konci se štětkou. Je tu však taky celkový, dejme tomu umělecký dojem, a tady je rozdíl podstatný, ba úděsný.
Takže: dnešní vláda se v lecčems podobá té předchozí, tj. Nečasově (Rusnokova vláda je specifický útvar, který pro účely této úvahy nechávám stranou). Je to stejně jako předtím nepříliš sourodá koalice. Zastoupením nejsilnější strana je rovněž vnitřně rozpolcena, jádro vnitřní opozice tvoří stejně jako minule poslanci vázaní na prezidenta, který se se stranou rozešel. Za to, co opozičníci dosud předvedli, by si stejně jako jejich předchůdci zasloužili řád stříbrného skunka. Strana má dva úhlavní koaliční partnery: silnější z nich (hnutí ANO) se snaží dominantní ČSSD co nejvíc oslabit (spor o náměstky), slabší, KDU-ČSL řeší znovu stejný úkol, jako už mnohokrát v minulosti: jak být ve vládě a zároveň mít alibi. ČSSD považuje čím dál tím silněji za podstatnou část své levicovosti ohleduplný vztah k normalizačnímu režimu (mohl by konečně někdo jasně říci, co na něm bylo levicového), hnutí ANO je pravicové jen v tom smyslu, že zatímco ODS řídili různí recyklovaní neokapitalisté nanejvýš nepřímo a z pozadí, ono je přímo manažerským projektem jednoho z nich.
V obou případech jde o posun k horšímu. Posunu k horšímu se z vítězů říjnových voleb vyhnuli komunisté, a to z prostého důvodu: v jejich případě už k něčemu podobnému chybí prostor.
Mezi vítěze voleb je třeba započíst i Okamurův Úsvit přímé demokracie. Všechny doposud zmíněné strany tvoří v PS obrovskou ústavní většinu a není obtížné, aby tak byla zajištěna aspoň prostá většina v důležitých věcech, jako jsou např. lustrační zákon nebo církevní restituce, kde jde o problém právní kontinuity ČR a povahu režimu jako takového. Když tu a tam pár poslanců vypadne, nebude to taková událost jako v době Nečasovy vlády – proto je nová vláda životnější, než ta Nečasova, tedy bude, pokud opravdu vznikne.
Opozice, poražení z říjnových voleb, mohou vzhledem ke své slabosti politický vývoj jen komentovat, což např. Miroslav Kalousek průběžně a často i vtipně dělá. Na politiku je to trochu málo. Svou situaci si ostatně zavinili sami.
Zbývá zmínit prezidenta: dělá něco podobného jako před ním Havel a Klaus (ústava k tomu poskytuje spoustu příležitostí), jen daleko systematičtěji, cílevědoměji a zavileji. Přes několik potupných porážek a zaslouženou ztrátou důvěry ve veřejnosti si vyboxoval solidní faktické rozšíření svých pravomocí. Na proměně politiky se podílí podstatně.
Celá tato veselá společnost se navzájem nemá ráda, překáží si, ale zároveň má oprávněný pocit sounáležitosti. Máme karikaturu pravice, karikaturu levice a karikaturu prezidenta. Posun od „starých pořádků“, polistopadového režimu, je jistě jen relativní (všechno je relativní), ale výrazný. Rosemary má děťátko.
Na zplození se podíleli více či méně ušlechtilí a rozvášnění idealisté: iniciativa Vraťte nám stát, Nadační fond proti korupci, Rekonstrukce státu, Trasparency International, Holešovská výzva. Nevěřím, že by si to opravdu takhle představovali. Nikdo nemůže mít tak bohatou fantazii.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
