BOHUMIL DOLEŽAL: Máme se bát Ruska, či někoho jiného?
Otázka se – mimo jiné - řešila v konkretizované podobě na diskusním večeru „Máme se bát Ruska?“, který minulou středu uspořádal ve spolupráci s Občanským institutem a CEVRO institutem Klub na obranu demokracie. V diskusním panelu (zúčastnili se ho dále bývalý velvyslanec ČR v Moskvě Luboš Dobrovský, ředitel Občanského institutu Roman Joch a historik Karel Svoboda z FSV UK) jsem se ocitl v menšině. Všichni tři spolupanelisté tvrdili, že se bát nemáme, ale máme být ostražití. Cítil jsem proto povinnost hájit lidské právo bát se: nejen v tomto konkrétním případě, ale všeobecně.
Není to až tak těžké. I když cítíme potřebu to zastírat (protože bát se považujeme za nedůstojné a ve slušné společnosti se stydíme to přiznat), stejně se čas od času bojíme. Je to přirozená reakce na krajní situace. Co s tím?
Navíc lidé, kteří ostentativně tvrdí, že se nebojí ani čerta, nevzbuzují moc důvěry. Čerta (nechť to čtenáři vezmou, pokud mají tu potřebu, v přeneseném slova smyslu) je třeba se bát: jinak s ním snadno vykšeftujeme svou duši, a ani si toho nevšimneme. Pak už nám nikdo nepomůže. Stává se to dnes a denně, rád bych na to upozornil zejména své kolegy v oboru publicistiky a obecněji novinařiny.
Dále: pastora Martina Niemöllera kdysi ptali, zda se nebál Hitlera, když se mu jako představitel „Vyznavačské církve“ opřel – a on odpověděl, že samozřejmě ano, ale ještě víc se bál Boha (zase, pokud má čtenář tu potřebu, nechť to pochopí v přeneseném smyslu slova, není to těžké). Tak odvaha často vyrůstá nad konfliktem dvou strachů.
A co to znamená, když přiznám: bojím se? Může to znamenat: bojím se o svou kůži – v krajním a čistém případě bojím se smrti. Může to jindy znamenat bojím se ne o sebe (nebo nejen o sebe), ale o své nejbližší, o rodinu. Bojím se o své přátele. Bojím se o společenství, do něhož jsem postaven. To je taky přiznání: cítím se za ně být zodpovědný. Problém není jednoduše: bojím se, jaká hanba. Ale: bojím se na správném místě? Proto je v pořádku vzít to, že se bojím, na vědomí a zabývat se tím, zda je v tom kterém případě bát se legitimní. Racionalizovaný strach je obava – obava je taky odvozena od slova bát se.
A pokud jde o vlastní téma toho večera: debata byla velmi široká, jak to bývá, když se najednou sejde víc než sto lidí. Mluvilo se o tom, že dnešní Rusko je jiné, svobodnější než to Stalinovo či Brežněvovo. Taky se mluvilo o tom, že i Rusové mají důvod si stěžovat. Obojí je jistě pravda, jen nám to moc nepomůže. Rusko je i nyní supervelmoc, má i nyní své velmocenské ambice, které se ani trochu neshodují s našimi národními zájmy, a navíc žije u nás spousta lidí, kteří to všechno berou na lehkou váhu. Teď se prokousali k moci. Doufám, že tam nezůstanou zase pětačtyřicet let.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
