Česko chce vyvážet demokracii. Vážně to dopadne dobře?
V zemi má vzniknout institut, který by se měl jmenovat Centrum pro občanskou společnost a sloužil by k „podpoře a tréninku demokratů ze zemí s nesvobodnými režimy“. Tak to oznámily na první straně sobotní Lidové noviny. Nápad se to zdá být na první pohled dobrý, výsledky ale mohou být tristní. Důvodů je několik.
Jednak není jasné, kdo by se v podobném institutu „trénoval“. Bylo by to výběrové pro některé země, nebo by byla pomoc poskytnuta mnoha státům? Na základě čeho by výběr probíhal? Podle LN jsou „majiteli iniciativy americká, česká a švédská vláda a dvě americké lidskoprávní nadace“. Takže čí zájmy se budou nejvíce sledovat? Podle všeho americké. Bude pak něco podobného ale skutečně v souladu s českými národními zájmy?
Úplně nejvážnější otázkou ale je, zda se podobný vývoz demokracie může podařit. Některé příklady ze světa jsou spíše odstrašující. Demokracie a svoboda jsou samozřejmě hodnoty univerzální, ale každý je pojímá jinak, vysvětluje si je jinak a v různých zemích světa mají rozdílné tradice, zvyky, kulturu i náboženství, které to všechno ovlivňují.
Naprosto odstrašujícím příkladem mezinárodních snah o implantaci demokracie bez jasné podpory místních obyvatel vidíme v Iráku a Afghánistánu. Tam se to nepovedlo. Ano, bylo správné svrhnout tak odporného diktátora, jakým byl Saddám Husajn, ale „podpora a trénink“ demokratů v Iráku se jaksi nezdařily.
Nemusíme ale chodit až na Střední východ. Také Česká republika (bylo to v souladu se zájmy některých jiných vlád, například právě americké, ale i Evropské unie) se podílela radami, financemi i určitým tréninkem na „růžové“ revoluci v Gruzii (2003) a té „oranžové“ na Ukrajině (2004). Proti mírně autoritářským a zkorumpovaným režimům jsme tam podpořili zástupce více „demokratické“. Skončilo to ale opět u zkorumpovaného systému s mnoha nedemokratickými prvky.
Západ se také ze všech sil snažil pomoci revolucionářům v Egyptě. Také v Česku probíhaly semináře, školení a „trénink“, jak dělat tu správnou demokracii v arabském světě. Dokonce bez ohledu na to, že téměř každý Egypťan nenávidí našeho spojence, který se jmenuje Izrael. Výsledek je opět tristní. Představa, že by se u nás školil někdo z komunistické Číny, je pak úplně mimozemská, protože Peking by si nás pak jistě pořádně „podal“ a to žádná vláda ve Strakově akademii nedovolí. A mohli bychom pokračovat dál.
Stát na straně svobody a demokracie by mělo být pro každého normálně smýšlejícího Čecha samozřejmostí, ale zda umíme „vyvážet“ demokracii, o tom existují velké pochybnosti. Přece jenom je to něco podstatně jiného, než vyrobit dobrou škodovku.
