BOHUMIL DOLEŽAL: Kdo a jak důvěřuje nové vládě

Prezidentova píseň lásky, uvedená, jak se sluší, fanfárami (z Libuše). Nedělejme si nepatřičné iluze, Zeman má ještě hodně stoupenců, ale přesto bych se vsadil, že nikdo z nich ho nedokáže poslouchat s takovou oddanou vroucností, s jakou se poslouchá on sám. Přímo to z něho vyzařuje. Jeho vztah k vládě je poněkud zdrženlivější. Poté, co se mu nepodařilo odstranit neohrabanými pletichami z čela ČSSD Bohuslava Sobotku, zaujímá k ní postoj jakési vrchnostenské shovívavosti. Tato vláda je ze prý všech možných špatných ta úplně nejlepší. Má ovšem problém, protože jí nezbývá jí než splnit sliby, které byly učiněny v několikaletém tažení proti Nečasově koalici (každý si je pamatuje). Člověk nemusí být zrovna přímo zvolený prezident, aby dokázal položit zlomyslnou otázku „a kde na to, moji milí, chcete vzít peníze?“ Kdo bude financovat „nové pořádky“? Poté prezident vypočetl patnáct rozdílů mezi koaliční smlouvou a vládním prohlášením a výčet uzavřel tím, že kdyby nebyl dobrák od kosti, řekl by, že vládní prohlášení je porušením koaliční smlouvy. Pak přišly ještě dvě zlomyslnosti na adresu premiéra a ministra financí. Prezident je teď zrovna trochu bezmocný, ale ne zase až tak moc. Slíbil vládě sto dní tolerance, pokud je toto tolerance, není těžké si představit, jak bude vypadat to, co přijde potom. Součástí nových pořádků bude jako v minulosti to, že se prezident bude plést vládě do jejích věcí a zároveň jí házet klacky pod nohy – jen to bude dělat daleko důkladněji. A tak, jak se praví v dialektické patafyzice, „kvantita přeroste v kvalitu“.

Povaha nové vlády. Zdařile ji definoval ministr Babiš: „Pokud někdo tvrdí, že jsme levicová vláda, tak nejsme. My jsme spíš opoziční smlouva, jak jste tu kluci měli – ODS a ČSSD.“ To je ze strany pana Babiše taktické: kdysi dávno se říkalo „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“, dnes platí „pravice je pro pravičáky, levice je pro levičáky, babišovsko-sobotkovská koalice je pro všechny“. Zároveň je to však taky bezděčné přiznání o povaze koaličních vztahů. Dá se říci, že vládu jako svého druhu opoziční smlouvu pojímaly všechny koalice, které jsme kdy v ČR měli, žádná ale neměla drzost to takhle otevřeně říci. Koaliční partneři si tedy půjdou tvrdě po krku: ČSSD a ANO budou bojovat o dominanci v koalici (jako předtím ODS s TOP09), obě strany půjdou společně po KDU-ČSL, aby ji naučily poslouchat (v záloze mají, jak všichni tři vědí, Okamuru). Zatímco TOP09 a ODS měly ještě jakési společné ideje, ČSSD, ANO a KDU-ČSL mají společné vládní posty. I tady lze čekat, že při vybarvování „nových pořádků“ kvantita přeroste v kvalitu.

Hlasování o důvěře. O tom, že vláda důvěru dostane, nebyla nejmenší pochybnost. Otázkou bylo, jak. A to je podstatné. Pan Okamura nejprve dojatě poděkoval Andreji Babišovi za průběžnou vstřícnost a pak Úsvit při hlasování odešel ze zasedací místnosti a snížil kvórum. Je to totéž, jako vádě důvěru dát, jen to nevypadá na první pohled tak blbě. KSČM se naproti tomu zdržela (podobě jako při hlasování o důvěře Zemanově vládě v r. 1998). Formálně je to sice totéž jako být proti, ale vzhledem k tomu, že vláda už měla důvěru tak jako tak jistou, na tom nezáleželo a bylo to vstřícné gesto. Máme tu tedy tři uskupení: vládní koalici, establishment – uskupení stran, které vládě společně neříkají ne (koalice plus KSČM a Úsvit; establishment je vůz o pěti kolech, to páté je KDU-ČSL). A trosky parlamentní opozice (ODS a TOP09).

Parlamentní rozprava: byla dlouhá a otravná. Jak by ne! Před poslanci Úsvitu a zejména KSČM stál náročný úkol přesvědčit veřejnost, že jsou opozice. Chtěl bych doufat, že se to docela nepovedlo, ale nevím, nevím. Před TOP09 a ODS úkol ještě náročnější: přesvědčit veřejnost, že ještě existují a že mají vůbec nějaký smysl. Takže tohle je momentální podoba „nových pořádků“, které vyrostly z podzimních voleb a nahradily prohnilý polistopadový režim. Milí spoluobčané, stálo Vám to za to?

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.