JAN JANDOUREK: Další díl seriálu, jak okrást církve. Zdanit
Alena Gajdůšková (ČSSD), do roku 1989, za komunistické totality, kandidátka členství v KSČ a členka někdejšího Socialistického svazu žen, v úterý odpoledne pohrozila, že pokud se tým sociální demokracie a hnutí ANO nedohodne s církvemi na úpravě restitucí, mohly by se zdanit finanční náhrady, které církve dostávají za nevydaný majetek. Generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub k věci jen zopakoval, že v zákoně je jasně zakotveno, že náhrady nebudou zdaněny.
Kardinál Dominik Duka v České televizi uvedl, že danit se může příjem, nikoliv odškodnění, protože na to není zákon. „Je zde i Ústavní soud,“ konstatoval. Pokud by se církve vzdaly části náhrad a stát by nepřispíval na jejich provoz, tak současná levice by uvažovala méně spravedlivě než komunistický režim v 50. letech.
Co by znamenalo takové zdanění? Každé zdanění je něco jako loupež. Od obyčejného kradení se daně liší v zásadě jen tím, že jsou posvěceny zákonem. Proti běžné loupeži se dá bránit, proti daním nepomůže nic. Ve skutečnosti je hlavním zdůvodněním daní tentýž motiv, jaký měli pachatelé Velké vlakové loupeže, prostě stát chce ty peníze. Jak víme už od dob Říše římské, vybere je klidně za čurání na veřejných záchodcích, protože peníze nesmrdí. V tomto případě sociálním demokratům nesmrdí, že stát, ještě za komunistické vlády, církvím všechno ukradl, teď vrací tak asi třetinu nebo polovinu, a ještě je mu to moc. Protože zákon už zvrátit nemůže, uvažuje teď levice, jak z toho mála ještě nějaké peníze dostat zpátky do bezedné státní kasy.
Ono nejde ani tak o peníze, protože dvě promile ročního státního rozpočtu není nic moc. Navíc je to pro stát výhodné, protože přestane podle tohoto zákona časem platit církve úplně. Problém je v tom, že sociální demokraté, komunisté a ANO něco naslibovali svým voličům a teď zjistili, že to nemohou splnit bez vážného porušení práva. Je to trapná situace, do níž se ale politici dostali sami. Argumentovat tím, že byl zákon schválen v časové tísni většinou jednoho hlasu, je výsměch. Jaká časová tíseň, když se na něj čekalo skoro čtvrt století? A pokud jde o těsnou většinu, ohledně takzvaných církevních restitucí (v reálu částečné náhradě ukradeného) to bude vždycky těsná většina, protože společnost je ohledně církví rozdělena asi tak půl na půl. Kdyby se převahou jednoho hlasu náhrada církvím neschválila, tak by to levici vůbec nevadilo. Odvolávat se na mytickou shodu veřejnosti je k ničemu, protože ta v tomto tématu nikdy nebude jednotná, zbývá jen spravedlnost a ta je na straně církví, i kdyby se někdejší členka komunistického svazu žen Gajdůšková na hlavu postavila.
Pochopitelně se objeví běžný občanský pokřik, že církvím se nemá dát nic, když jen lžou a kradou a žádný Bůh není. K tomu se dá dodat asi tolik, že je úplně jedno, jestli nějaký Bůh je, nebo není, protože to nemá s majetkem nic společného. Jako občané přispíváme ročně skoro půlmiliardou na provoz Národního divadla, kam většina národa nechodí a kde se ukazují věci, jež se ve skutečnosti nikdy nestaly, třeba Prodaná nevěsta. Taky přispíváme na povoz politických stran, které jsme nevolili buď vůbec, nebo maximálně jen jednu. Navíc běžný občan nechápe, že podle téže logiky, podle níž budou okradeny církve, může být zítra okraden on.
Je únavné pořád kolem dokola dokazovat, že církevní majetek nevznikl ani konfiskáty po Bílé hoře, ani z majetku upálených čarodějnic, ale většinou dobrovolnými dary za tisíc let existence církví. Stejně tomu soudruzi všeho druhu a jurodivá bývalá spisovatelka Lenka Procházková neuvěří.
