Jste staří a nemocní? Co takhle zemřít?
Problém eutanazie, zvláště po nedávném belgickém schválení zákona umožňujícího eutanazii dětí „bez omezení věku“, vyvolává pořád vášně. Jako každý ožehavý etický problém má i eutanazie – v praktické rovině hlavně její legalizace – své zapřisáhlé zastánce i odpůrce. A jen těžko můžeme očekávat, že oba tábory naleznou nějakou přijatelnou shodu.
Příznivci eutanazie nejčastěji argumentují nesnesitelným fyzickým a psychickým utrpením, jejich oponenti zase zdůrazňují neblahé důsledky legalizace pro celou společnost.
Mnozí se obávají, že pokud bude eutanazie legalizována, budou se pacienti cítit pod velkým tlakem, zvláště bude-li jejich nemoc postupná (například neurodegenerativní onemocnění, jako Alzheimerova choroba) a bude klást vysoké nároky na rodinu, ošetřující personál v nemocnicích či domovech důchodců a odčerpávat značné finanční prostředky z veřejného rozpočtu. Prostředky, které by se daly použít k záchraně životů „perspektivnějších“ pacientů, jež před sebou mají naději na delší a kvalitnější život. Bylo by přece špatné a nemorální, říkají odpůrci eutanazie, kdyby se nemocní rozhodovali ukončit svůj život z těchto důvodů.
Nebo nebylo?
Je smrt v pořádku?
Nebylo, prohlásila před nějakou dobou baronka Helen Warnocková. Není to nikdo nevýznamný: Morální filozofka, učila na významných univerzitách, byla poradkyní britské vlády v otázkách lékařské etiky, a dokonce předsedala etické komisi rozhodující o povolení výzkumů na lidských embryích.
Warnocková tvrdí, že lidé se rozhodují pro smrt z různých důvodů: někdo proto, že bolest je pro něj nesnesitelná, jiný prožívá nějakou formu psychického či duchovního strádání. A někdo může mít pocit, že jeho nemoc – zvláště různé formy demence – stojí rodinu příliš sil a notně ukrajuje z veřejných financí. Starost o vážně nemocného člena rodiny je zkrátka velmi náročná a drahá. Trpíte-li demencí, marníte životy druhých a peníze nás všech, říká Warnocková. Co by bylo tedy špatného na tom, spáchat sebevraždu? Nebo vyjádřit své rozhodnutí zemřít formou předem vysloveného přání, aby v okamžiku, kdy sebevražda nepřichází technicky v úvahu, provedl eutanazii lékař?
Na sebeobětování ve prospěch druhých přece není nic špatného, proč se tedy neobětovat i v tomto případě? Cítí-li nemocní povinnost zemřít, je smrt zcela v pořádku. Pro člověka upřímně dbajícího svých povinností – dobrého člověka – může být smrt z povinnosti dobrým zakončením jeho životní dráhy.
Úvahy Warnockové o eutanazii jsou scestné hned z několika důvodů. Nemocní lidé prožili své životy, během nichž dali život svým dětem, vychovali je, ze všech sil se jim snažili poskytnout dobrý start do života. Celý svůj život pracovali a dali nám všem – té naší, zatím mladé a zdravé generaci – mnoho dobrého, stavěli cesty, budovy, psali knihy, uzdravovali nemocné, vyučovali ve školách. Proč by nyní, když jsou na konci své cesty, měli mít pocit, že jsou příliš velkou zátěží pro své blízké, pro lékařský a ošetřovatelský personál, pro náš rozpočet? Warnocková naznačuje – a nijak nenápadně –, že pokud někdo neprodukuje, nepracuje, nic své společnosti neodevzdává, je pro ni prakticky bezcenný. Ba co víc, nejen bezcenný, marní naše životy a bere nám chléb náš vezdejší. Jak by řekli „odborníci“ nacistického Německa, vedou Lebensunwertes Leben, život nehodný žití.
To ale není všechno. Jistě, Warnocková si dává dobrý pozor, aby neřekla, že povinnost zemřít není pouze subjektivní (pokud ji někdo cítí, respektujme ji), ale také objektivní (nemocní mají povinnost zemřít). Jenže pokud nám někdo řekne „cítím povinnost zemřít“, nepoběžíme hned pro injekční stříkačku naplněnou smrtícím koktejlem látek. Bude nás zajímat, co se za tím pocitem skrývá, zda má nějaké reálné a případně i legitimní odůvodnění. Jestliže přiznáme, že nemocní cítící povinnost zemřít skutečně mají právo zemřít, proč neříci, že povinnost zemřít mají i ti, kteří ji necítí? Stačí přece, aby skutečně „marnili“ naše životy a stáli nás hodně peněz.
Nepřípustné chápání
Vezmeme-li v úvahu, že neurodegenerativní onemocnění jsou vážnou hrozbou naší společnosti a počet postižených neustále roste, měla by nás slova s plnou vážností vyslovená prominentní morální filozofkou skutečně vyděsit. Stojí za nimi nepřípustné chápání lidské důstojnosti a hodnoty a, na to nezapomínejme, jednou se budou týkat i nás samých.
Baronce Warnockové je v současné době krásných 89 let a zatím nespáchala sebevraždu. Zřejmě je jednou z těch, kdo nemarní naše životy a peníze.
Autor pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky
