DUŠAN ŠRÁMEK: Bohuslav Sobotka na vůdce smečky nemá
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka oslavil ve funkci premiéra již symbolických sto dnů. Jak lze jeho dosavadní angažmá hodnotit?
Předně je třeba říci, že za svůj hlavní úspěch může považovat už vůbec to, že se premiérem stal. Po legendárním povolebním jednání předsednictva strany to totiž vypadalo, že mu nejvyšší čáka nakonec unikne. Sobotkovi se ale podařilo vytvořit nejenom ve straně, ale i na veřejnosti aureolu bojovníka za dobro proti silám zla reprezentovanými vnitřními zrádci a prezidentem Milošem Zemanem. Částečně se mu tak podařilo zopakovat situaci, která nápadně připomínala mobilizaci sympatizujících sil, která se povedla v roce 1997 Václavu Klausovi, když čelil sarajevskému atentátu.
Dva rozdíly tu nejméně jsou. Zatímco Klaus sice ustál krizi ve straně, a neustál boj o premiérský post, Sobotkovi se podařilo obojí. Ten druhý rozdíl spočívá v tom, že zatímco Klausovi se podařilo „zrádce“ vystrnadit mimo stranu, a zkonsolidovat ji tak kolem sebe, ti Sobotkovi ve straně zůstali. Sice se mu tím nerozpadla vidina vládnutí, na druhou stranu má ve straně stále opozici, která mu bude dýchat na záda, a při nejbližší příležitosti mu může opět nastavit nohu. Tím momentem mohou být i nastávající eurovolby. Jestliže v nich ČSSD neuspěje, Sobotka si bude muset vylízat, že namísto nějakého osvědčeného a zasloužilého člena strany prosadil jako lídra jurodivého ultralevičáka Jana Kellera.
To, že stranická opozice stále existuje, a že jenom čeká na svou příležitost, potvrdily nakonec i události z minulého týdne, kdy mu dva hejtmani – poslanci vypověděli poslušnost, a nevzdali se jedné ze svých funkcí, jak jim to nařizovalo příslušné usnesení ÚVV ČSSD. Je evidentní, že v tak zásadní záležitosti není předseda schopen vynutit si ve straně poslušnost. Leadership, který se mu podařilo získat po vítězství nad „lánskými pučisty“, tak promrhal svou rezignací nad odbojem obou stranických podřízených. Za dílčí úspěch sice může považovat, že z poslaneckých lavic mu dojdou dva největší protivníci, jihomoravský hejtman Michal Hašek a jihočeský Jiří Zimola.
Ale opět – ve sněmovně by je měl pod stálým dohledem, kdežto na krajích se mohou věnovat dalšímu okopávání Sobotkových kotníků. Za svůj jednoznačný úspěch může Sobotka považovat, že se mu podařilo do vlády dostat své lidi, především Jiřího Dienstbiera a Lubomíra Zaorálka, a to i přesto, že Sobotkův úhlavní nepřítel na Pražském hradě vysílal signály, že oba projdou jenom přes jeho mrtvolu. To ale neznamená, že by Zeman rezignoval, a svou vendetu vzdal. Jako pavouk čeká, kdy se Sobotka zamotá do nějaké sítě, aby ho slupnul jakou mušku. Nicméně zatím zde Sobotka vypadá jako vítěz.
Kde ale Sobotka prohrává na plné čáře, je souboj s Andrejem Babišem. Už ne-vítězství v předčasných parlamentních volbách dávalo tušit, že to se svou koaliční dvojkou nebude mít lehké. Bylo kardinální chybou Mirka Topolánka, že opustil dosavadní úzus, podle něhož Ministerstvo financí obsazovala vítězná politická strana. Tím se zbavila do značné míry ovlivňovat rozpočtovou a daňovou politiku vlády. Už Miroslav Kalousek dokázal této skutečnosti beze zbytku využít. A Babiš si dokázal vykolíkované hřiště ještě víc rozšířit. To, co provedl v rámci dohody s vedením NWR ohledně záměru uzavřít ztrátový důl Paskov, byl skutečný majstrštyk. Absolutní zelenáč tak vyškolil starého politického mazáka, že se nestačil divit.
Jestliže Kalousek ještě dokázal alespoň akceptovat, že se oficiálně držel v premiérském závěsu, Babišovi je být dvojkou bytostně cizí, přestože v médiích tvrdí pravý opak. S ohledem na stranické preference si může Babiš dovolit vyvolat předčasné volby, kdy se mu zachce. Takže i když se zatím Sobotkovy pozice po stech dnech vládnutí zdají být silné, jeho vyhlídky už tak nejsou příliš nadějné. Voliči dobře ví, kde je skutečná síla, a kdo je přirozeným vůdcem smečky. A to Sobotka vážně není.