Jaruzelski a Wałęsa: dva osudy, dva Poláci
Psát nekrolog o někom, jako byl generál Jaruzelski, znamená vzít si velké sousto. V něm se totiž střetávají konflikty, které někdo ze zámoří nebo třeba jen pár kilometrů od našich hranic sotva pochopí. Historie včetně té osobní je příběh. Story, drama.
Václav Černý psal o tom, co znamená slovo charakter. To není člověk, jenž je podle našich morálních hledisek slušný. Charakter je ten, kdo je silný a zajímavý. Může to být úplný gauner, lump, vrah, zločinec. Za to patří do pekla, jak si myslíme my křesťané, nebo třeba na pár desítek let do očistce, což nic nemění na tom, že je zajímavý. Jako Wojciech Jaruzelski.
Porovnejme si dva diktátory. Komunistický režim měl v oblibě ikonická strašidla. Jedním z nejoblíbenějších byl chilský generál Augusto Pinochet, jenž 11. září 1973 provedl převrat a svrhl levicového prezidenta Salvadora Allenda. Přitom před pučem Pinochet nepatřil jednoznačně na stranu důstojníků, kteří o svržení levicové vlády uvažovali. Zemi pak vedla vojenská junta a od té doby slovo junta zdomácnělo i u nás. Pochází ze španělštiny a znamená něco jako sbor nebo výbor.
Národní komise pravdy a smíření v roce 1990 tvrdila, že o život přišlo 3197 lidí, asi třicet tisíc bylo uvězněno a mučeno. Za Allendovy vlády došlo ke znárodňování a politicky se Chile začalo přiklánět ke Kubě a Sovětskému svazu. Země směřovala k vážným ekonomickým problémům, možná katastrofě.
K symbolům převratu patří určitě (kromě elegantních důstojnických uniforem) slavná fotografie Augusta Pinocheta, na níž je s dozadu sčesanými krátkými vlasy, tmavými brýlemi a těsně sevřenými rty. Pokrokovou stránku představuje zase píseň Venceremos – Zvítězíme, již jsme museli slýchat na každém festivalu politické písně, které bývalý režim do úmoru pořád organizoval. Pěl ji také jeden z mála Američanů, jenž emigroval z USA na Východ – Dean Read. Venceremos bylo volebním popěvkem během Allendovy prezidentské kampaně. Nejlépe vyniklo, když si účinkující na pokrokovém festivalu přes sebe přehodil nějaký latinskoamerický oděv. Takové to něco, co vypadá jako barevný koberec z doby Aztéků. To je hodně pokrokové.
Kdo je vlastenec?
Byl Pinochet vlastenec? Zabránil většímu zlu? Máme mezi větším a menším zlem volit zlo?
Pinocheta připomínal právě polský generál Wojciech Jaruzelski. Muž, který zažil v mládí sovětské lágry a později v lidovém Polsku nejspíš stojí za násilným potlačením dělnických nepokojů, stál v čele posledního puče v našem sousedství. V prosinci 1981 vyhlásil v Polsku výjimečný stav. Ty tmavé brýle nosil, protože mu komunisté v mládí zničili zrak, ne že by nechtěl, aby mu viděli do očí.
V čele země stanula Vojenská rada národní záchrany. Záchrana spočívala v tom, že bylo třeba ochránit Poláky před nimi samotnými. Odborové hnutí Solidarita mělo asi deset miliónů členů, tedy byl v něm mnohem více než každý čtvrtý obyvatel země. To fakticky znamenalo, že na straně Solidarity stál celý národ. Bylo jasné, že jde o akt zvůle a „záchranu“ půjde uskutečnit jen za cenu násilí. Několik desítek lidí přišlo o život. Generál se za to omluvil. No jsou mrtví… Kdyby do Polska vpadli Sověti, kdo ví, co by se dělo. Jak známe Poláky, svoboda je pro ně víc než život, zatímco my to máme naopak.
Asi by bylo hodně krve. Možná by komunismus skončil o několik let dřív. Nad Poláky se vyhrát nedá. Půlku jich někdo zabije a ta druhá půlka pokračuje v odboji.
Musel to generál udělat? Byla tady zkušenost z Československa z roku 1968. Vpadla sem o srpnové noci vojska Varšavské smlouvy. I na tom se podílel. Alexander Dubček se rozplakal a řekl: „Proč mi to udělali?“
Protože mohli.
„Vy nevíte, s kým máte tu čest?“
Maďarský komunistický vůdce Kádár prý předtím Dubčekovi říkal: „Vy nevíte, s kým máte tu čest?“ (Tím měl na mysli Brežněva a jeho kremelskou squadru.) Kádár to věděl, byl to člověk bez iluzí. Brutální ruská věrchuška, jež má se smrtkou společné to, že se jeden jak druhý nezakecají, byla něco, co dobře znal. To je komunismus, zavírat, věšet, mučit. A lhát. Jaruzelski to věděl stejně jako Kádár.
Generál pocházel z polské šlechtické rodiny. Otec bojoval v polsko-sovětské válce (1920). V roce 1939 s rodinou odešel do Litvy, po sovětské okupaci v roce 1940 byl deportován na Sibiř, kde otec Władysław zemřel. Tam pak Wojciech vstoupil do polské armády.
Jaruzelski patří k těm mocným, kteří nakonec předali moc pokojně. Zda Polsko přece jen nezachránil před sovětskou okupací, jak se hájil, nebo se dopustil zločinů, o tom se v zemi vede diskuse. Vojenský charakter převratu byl jasný a byl o to bolestivější, že armáda u Poláků vždy požívala značnou úctu. Faktem je, že převrat se celkem „povedl“, protože počet obětí nebyl vysoký.
Lech Wałęsa, jenž byl vlastně za výjimečného stavu generálovým vězněm, ho před třemi lety navštívil v nemocnici, kde byl po nehodě také Wałęsův syn. Potřásli si rukou. Tehdy už byl bývalý prezident Jaruzelski nejspíš troska. Ale bylo to gesto. Dva bojovníci, dva osudy, dva Poláci. Prostě šlechtický národ.
