TEREZA STONIŠOVÁ: Kohoutková voda, aneb jak nás okrádají v hospodách
Nepatřím a nikdy jsem nepatřila mezi ty, kdo na každém rohu ztropí scénu kvůli malichernostem. Ba naopak. I přesto cítím potřebu vyjádřit solidaritu s těmi, kdo se cítí být podváděni, když si mají v hospodě libovolné kategorie platit opravdu pozoruhodné částky za artikl, který nám z kohoutku teče téměř zadarmo.
Jinými slovy, fenomén kohoutkové vody, který jsme před několika lety chválili jakožto úctyhodný posun (či spíše návrat) českého restauratérství, zažívá v poslední době nepříjemný posun.
Plať, idiote!
Stále častěji totiž na nápojových lístcích vidím položku nesoucí název „džbán vody, 0,5 litru, 45 korun“. Každý z nás si pak může dosadit do této položky o několik korun nižší nebo vyšší sumu a restaurační zařízení, v němž na ni narazil. Netvrdím, že kohoutková voda za necelou padesátikorunu ovlivní významným způsobem celkový dojem z daného podniku, či snad dokonce že by kvůli padesátikoruně někdo z nás zkrachoval. O to zde ale nejde – mnohem spíše totiž jde o princip, který na nás restauratéři uplatňují a který by se dal pojmenovat jako „Plať, idiote!“ či spíše „Plať, idiote, za něco, co my máme téměř zadarmo.“
Slušné vychování nám napovídá, že není úplně košer vytáhnout si v hospodě pet lahev s vodou a rádoby nenápadně z ní upíjet, a tak nám s rostoucím horkem nezbývá než si buď předraženou kohoutkovku dát, nebo holt žíznit. Fakt, že často ve džbánu plave pár plátků citronu, z vody z kohoutku nic jiného neudělá. Máme akorát pocit, že tam je aspoň něco navíc.
Není voda jako voda
Buďme ale spravedliví. V posledních týdnech se nám „rozmáhá takový nešvar“, který není vůbec nešvarem. Stále častěji totiž nacházíme na nápojových lístcích restaurací domácí ledové čaje, více či spíše méně slazené, osvěžující a rozličných příchutí, popřípadě domácí čerstvé limonády. Přestože i tyto položky jsou většinou tvořené vodou, nikterak nám tyto čaje nevnucují otázku, za co že to vlastně platím.
Voda? Nemáme
Za zmínku stojí také fakt, že se také může stát, že vám kohoutkovou vodu nejenže neprodají, ale ani nedají. „Šéf to prostě zakázal, mám vám ho zavolat?“ slyšela jsem nedávno v jedné nejmenované restauraci, když jsem se tázala po kohoutkové vodě. Zřejmě si ji zákazníci žádali až příliš často, a tak jim klesly tržby, protože třetinka vody v plastu za třicet korun zůstávala týdny ležet v chladničkách.
Jistě, existuje pár podniků, kde kohoutkovou vodu nalijí ochotně a zadarmo, nebo třeba za tu symbolickou desetikorunu. Že je však prodej kohoutkové vody, jejíž reálnou hodnotu jsme si dokázali poměrně jednoduchou matematikou níže (ostatně každý z vás si ji může vypočítat zde), předražený, mi žádný restauratér nevymluví.
Nula nula nic
Takže sečteno a podtrženo, prodávání kohoutkové vody, kterou restauratéři ocení pro zákazníka na více než deset korun za karafu (půllitr), považuji za zlodějinu. Znala jsem jednu kavárnu, jmenovala se Coffee Beans, kde takový půllitr vody s citronem (přičemž do vody byl citron alespoň vymačkaný, a tak jsme nepili jen chemické citronové ošetření, ale i skutečnou šťávu) stál deset korun. To jsem považovala za přiměřené.
Podívejme se na ceny vodného a stočného v roce 2013. Cena vodného a stočného se liší podle měst, tedy podle dodavatele vody. Nejdražší voda v roce 2013 tekla z kohoutku obyvatelům Turnova, kde za 1000 litrů, tedy metr krychlový, zaplatili jeho obyvatelé 90,85 korun. Praha se v žebříčku z roku 2013 pohybuje na 29. místě, kde Veolia distribuuje vodu za 70,50 korun za metr krychlový. Při této pražské ceně tedy stojí jeden litr vody 0,0705 korun, půl litru pak 0,030525 korun.
Matematici prominou, ale takovému množství peněz, jež by v dnešních supermarketech tak jak jako tak zaokrouhlili na jednu korunu, já považuji za titěrné. Každý si tedy umíme udělat představu, kolikrát je kohoutkovka v restauracích předražená.
