JAN JANDOUREK: Po nacistických zločincích se jde pořád. A komunističtí nic
Americké úřady zadržely dozorce z vyhlazovacího tábora Osvětim, kterého kvůli podezření z podílu na vyvražďování Židů vyšetřuje Německo. Devětaosmdesátiletý Johann Breyer žije přes půlstoletí ve Spojených státech a nařčení z podílu na likvidaci osvětimských vězňů odmítá.
Argument obhájce, že bývalý dozorce není kvůli vysokému věku způsobilý na vazbu, soud ve Filadelfii odmítl.
Podle agentur penzionovaný nástrojář, který do USA přišel v roce 1952 a poté získal americké občanství, je podezřelý z účasti na vyvraždění nejméně 216 000 Židů v Osvětimi-Březince. Breyer, jenž se k nacistickým oddílům SS přidal v 17 letech, podle AP připouští, že v Osvětimi za války sloužil, prý ale pouze mimo samotný tábor a bez podílu na smrti tamních vězňů.
Německo požádalo americké úřady o spolupráci loni poté, co po letech pátrání objevilo nové důkazy o jeho spojení s osvětimskými praktikami.
Podle ČTK: „Breyer, známý též jako Jan Pavel Breuer, se narodil v roce 1925 ve slovenské obci Nová Lesná slovenskému otci a americké matce. Právě národnost jeho matky mu pomohla k tomu, že jej dosud americké úřady ani po letech snahy nedokázaly zbavit amerického občanství a vydat do Německa.
Pořád je hledají
Německé úřady se dlouhodobě snaží o potrestání ve světě žijících nacistických zločinců, kvůli složitému hledání důkazů se jim to však často nedaří. Soudní praxe se ale změnila po odsouzení dozorce z tábora Sobibor Johna Demjanjuka v roce 2011. Podle nové právní argumentace by měl být za napomáhání k vraždě odsouzen prakticky kdokoli, kdo nacistům sloužil v táborech smrti, a tak pomáhal udržovat v chodu vyvražďovací mašinerii.
Je už skoro sedmdesát let po válce a je jasné, že pamětníkům tehdejších událostí, kteří byli v dospělém věku, je tedy kolem devadesáti let, pokud ještě žijí. Nepochybně velmi mnoho nacistických zločinců uniklo. Přesto je důslednost, s jakou se po nich jde, obdivuhodná. Nemusíme si dělat iluze, že došlo na všechny. Stačí si přečíst nějakou knihu Heinricha Bölla, abychom viděli, jak jich mnoho docela dobře pokračovalo ve svých kariérách. On popisoval situaci v tehdejším západním Německu, ale na východě to bylo stejné. A také u nás dokázal komunistický režim využít mnoho práskačů pro své další sužby. Profesionál je prostě profesionál.
A komunisté nic
Nicméně je zřejmé, že důslednost, s jakou se Německo vyrovnalo se svými zločinci, převyšuje to, jak jsme se my vyrovnali s komunistickými zločinci. Máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale jaksi se nenašel prakticky nikdo, kdo ty protiprávnosti páchal. Tehdejší soudci dál soudí, komunistická strana, jen lehce přejmenovaná, existuje dál a sedí v parlamentu, jako by se nechumelilo. Soudružka Semelová lže o naší historii a rudá prokurátorka Polednová-Brožová uráží lidi, co sama pomáhala poslat na smrt. Mírně řečeno, je to poněkud nevkusné.
Počátkem 90. let jsme si mysleli, že komunisté vymřou, jednak demokratickým procesem, jednak biologicky. Demokracie se ale bez demokratů dělat nedá a vzhledem k tomu, že v ČSSR bylo jeden a půl milionu komunistů, o rodinných příslušnících ani nemluvě, bylo zaděláno na problém. Zalezli do děr jako ti mikrobi z Moru od Alberta Camuse a čekají na svůj den.
Pozornost se měla zaměřit nejenom na veřejně viditelné a již dost zchátralé kádry (Husák, Jakeš, Štrougal, Colotka a další) ale také na důstojníky Státní bezpečnosti. Místo toho se rozpoutal hon na agenty, kteří byli přitom jen nástrojem v rukou svých estébáckých strůjců. Ano, agenti byli součástí systému, jen jsou mezi nimi dost velké rozdíly a je třeba každý případ posuzovat zvlášť.
Věděli, co dělají
Jak píšeme v úvodu o nacistických zločinech: „Podle nové právní argumentace by měl být za napomáhání k vraždě odsouzen prakticky kdokoli, kdo nacistům sloužil v táborech smrti, a tak pomáhal udržovat v chodu vyvražďovací mašinerii.“
V knize Norimberský deník jeden méně významný činovník z koncentráku říká: "Já za nic nemohu, já jsem jenom popravoval." No právě.
Totéž by se mělo týkat komunistických zločinů. Příslušníci Státní bezpečnosti, bachaři v lágrech, komunističtí funkcionáři celostátní úrovně, ti všichni v tom jeli a měli být dávno potrestáni. Jenže nebyli. To není skupinová vina, ale v tomto případě ať svou nevinu obhájí každý sám.
Po roce 1989 se to úplně nepovedlo. Něco byla naivita, něco byl úmysl, něco politická dohoda kvůli klidnému předání moci.
Smůla. Kdo nepotrestal zločince, potrestal sebe.
