TEREZA STONIŠOVÁ: Kauza předražené kohoutkové vody v restauracích, díl druhý
Pro veliký ohlas na článek o kohoutkové vodě, který nese název Kohoutková voda, aneb jak nás okrádají v hospodách, jsme se rozhodli z inteligentních ohlasů na tento článek vytvořit pokračování. V diskusi pod článkem totiž zazněla spousta ústrojných argumentů, čímž vznikla zajímavá polemika o tom, zda prodávat kohoutkovou vodu, dávat ji zdarma, nebo ji nepodávat v restauracích vůbec.
Tímto bych zároveň ráda poděkovala těm, kdo se internetových diskusí účastní a využívají k tomu všeobecně platné slušné prostředky, čímž se ovšem poděkování zužuje na velmi útlý okruh čtenářů. Právě kvůli nim však má smysl téma „dotáhnout“.
Výjimečně plodná diskuse
Ve svém článku o tom, jak mi vadí předražená kohoutková voda v restauracích, jsem argumentovala především cenou vodného a stočeného, a tudíž vyplývající nesmyslností ceny kupříkladu pětačtyřiceti korun za karafu vody. Z vašich komentářů jsem vybrala, ty, jež přispěly k rozšíření diskuse nad daným tématem.
„Kohoutkáři nám to blokujou“
V diskusích se nachází opakující se prvek, chcete-li námitka, která se dá shrnout do několika vět. Vodu v restauraci mi přece někdo musí přinést, natočit, nakrojit do ní případný plátek citronu, pak sklenici zase odnést, umýt a citron vyhodit. Podle několika diskutérů jsem taktéž opomněla fakt, že existují tací, kteří chodí do hospod na kohoutkovou vodu, čímž blokují místa, kde by mohli sedět hosté, kteří přišli utratit peníze, ne ucucávat kohoutkovou vodu zadarmo. Ano, to je sice dobrý argument, ale lidé přece nechodí do restaurací jen na vodu. A pokud snad ano, pak námitce restauratérů rozumím – věřím ale, že takových, kdo blokují místa v restauracích pro kohoutkovku, je opravdu menšina.
„Platíme i opotřebení nože na citron!“
„Najednou zde jsou jenom "majitelé hospod" a "podnikavci v pohostinství", kteří do vody započítají každý pohyb paže při plnění myčky, láhev Jaru, každý krok obsluhujícího, opotřebení nože na citron, i svíčku na stole, aby si vydělali na živobytí,“ píše jedna ze čtenářek-diskutérek pod mým předešlým článkem o předražené kohoutkové. „Na jakoukoliv jinou položku v menu si nedovolí nasadit takovou marži, tak se hojí na vodě. Dobrý podnik vydělává na spokojených hostech, kteří se neustále vracejí (tzn. na servisu a hlavně na dobrém kuchaři), ne na vodě a nápojích hostů, kteří zavítají 6x ročně. Nejde o vodu zadarmo, ale za přiměřenou cenu. 50 korun za džbánek je už opravdu přes čáru,“ doplňuje čtenářka Daniela.
Ukažme si na ně
Pokud se tedy budu držet toho, co bylo již zmíněno ve článku minulém, pak pouze doplním, že cena za kohoutkovou vodu opravdu musí být adekvátní, aby se zákazník nenaštval. Deset korun ani patnáct snad ještě není tak málo, aby se číšníci a restauratéři museli bouřit, že kvůli kohoutkové vodě zkrachují. Jestli ovšem existuje restaurace, kam lidé chodí jen na kohoutkovou vodu, měla by se zamyslet nad příčinou. Ale, řečeno našimi internetovými diskutéry, je samozřejmě možné pít vodu a zůstávat doma – ale zdravý rozum napovídá, že o to zde přece neběží – pro vodu člověk do restaurací nechodí. Kohoutková voda se však stala jakýmsi pohyblivým artiklem, jehož cena se tak pozoruhodně liší, že není možné toto nereflektovat.
