JEFIM FIŠTEJN: Svět jede na praseti: Akceptuje i pekelné slátaniny, lži a manipulace na sociálních sítích

Strany si sotva uvědomují, že vstupují do zvláštního prostředí, jež vnucuje uživatelům vlastní pravidla a jejichž působení není zdaleka nevinné: Rozostřuje pohled, vyprazdňuje pojmy, devalvuje emoce. Jakýkoli slogan ke sdělení obsahu se stává nepoužitelným. Je to jízda na praseti, která nemůže dopadnout dobře.

Hlouposti, lži a slátaniny

Milióny lidí místo „dělné práce“, okopávání zahrádky, popíjení vína, milostných hrátek nebo vymýšlení převratných vynálezů tráví hodiny a hodiny prohlížením a přeposíláním neskutečných hovadin, jež kolují po internetu. Nebetyčné hlouposti, nehorázné lži a horkou jehlou šitá propaganda zaneřáďují světovou pavučinu, blogosféry a mozky těch, kdo nedbají základních pravidel duševní hygieny.

Pekelná slátanina rozeštvává národy, rozleptává přátelství, štěpí rodiny, vyvolává samočinné potraty z úleku, nechutenství, nespavost a ztrátu pohlavního pudu.

Prohlížíte si v síti děsuplný obrázek nebo čtete sdělení, jež vám hýbe žlučí? Vezměte na to jed, že máte před sebou úplnou kravinu. A čím větší je senzačnost, hrůzostrašnost a citový náboj zprávy, tím větší šance na to, že se jedná o zhůvěřilost nebo promyšlenou lež.

Vizualizovaná sdělení na tom nejsou o nic lépe. Zdrcující většina fotek a videí, které bloudí Facebookem a jsou vydávány za „inside“ z místa krvavých událostí, je vyrobena jinde, jindy a jinými, než je uvedeno na popisce. Objemy vědomé lži vydávané za pravdu překračují veškeré myslitelné meze. Trend je stoupající a nepozorujeme ho prvním rokem: Všichni si pamatujeme na photoshopem upravené obrázky z Blízkého východu. Tehdy to vypadalo jako nedorozumění či exotický přešlap. Až informační válka kolem ruského postupu na Ukrajině vyjevila klamavý a propagandistický potenciál nových médií.

Na vlastní oči vidíte na videu hrůzou ochrnutou ruskou holčičku u těla maminky, před vteřinou zvěrsky zabité ukrajinským fašistou z Pravého sektoru. Než vám žalem pukne srdce, měli byste zvědět, že záběry byly pořízeny v Sýrii, zvukový záznam s dobře rozlišitelnými pokřiky „Alláhu akbar!“ byl pečlivě vymazán (čí asi rukou?), celý produkt opatřen novým názvem s aktuálním datem. Metry fotogalerií ukazují podobné padělky – většina z toho, co je vydáváno za obrazové zpravodajství ze zóny konfliktu, byla pořízena na Blízkém východě či během čečenské války na Severním Kavkaze. Smysl je prostý: znevěrohodnit každé svědectví a každou informaci, udělat pravdu neodlišitelnou od pravděpodobnosti.

Přestáváme rozlišovat

V prostředí, kde každé tvrzení se rovná každému dalšímu tvrzení, mizí samotná schopnost jemného rozlišování. Beze zbytku nemůžete věřit ani očitým svědectvím: Svědek vidí jen svou výseč celkového obrazu, navíc náš mozek je zařízen tak, že rád doplňuje či nahrazuje vlastní dojmy cizími. Pokud očitý svědek doslova opakuje to, co již víte z jiných zdrojů, pak nejspíše sám u ničeho nebyl. Nejde o jeho nepoctivost. Může nakrásně sám věřit tomu, co říká – jsou to léčky našeho vědomí.

Ani na takzvané seriózní sdělovací prostředky není více spolehnutí: Všichni jsou odkázáni na stejné pochybné zdroje, všichni jsou pod rostoucím tlakem „užitečných idiotů“ nebo přímo placených klak ze sociálních sítí, jejich redaktoři a moderátoři, zmoženi neustálým uváděním záplavových lží na pravou míru, dříve nebo později začnou používat vnucené pojmosloví a odvolávat se na fantómové zprávy, aby jim vůbec bylo rozuměno.

Kdo má silný názor a žaludek, by měl nebojácně srovnávat právě neobjektivní zdroje: Pokud v médiích stojících na různých stranách barikády nalezne stejnou informaci, má aspoň relativní jistotu, že se událost nejspíš skutečně odehrála.

Zneužití nových médií

Technologie politické dezinformace je dokonale popsána ve filmu Barryho Lewinsona Vrtěti psem. Konstruování neexistující války informačními prostředky má ve filmu za úkol odvrátit pozornost veřejnosti od nepříjemné skutečnosti. Tato záměrně hyperbolizovaná satira se dávno stala naprostou banalitou z oblasti PR technologií. Ti, kteří dělili veřejnost na „stranu televize“ (což mělo být stádo nenáročných informačních konzumentů) a „stranu internetu“ (což měla být množina přemýšlivých odpovědných občanů), se šeredně mýlili. Dnes se zdá, že souhrnný ohlupující účinek a potenciál zneužití nových médií jsou zcela srovnatelné, ne-li větší než u médií klasických.

Problém není v tom, že se na obrazovky nebo na stránky tisku dostává chybná nebo zavádějící informace. To se může stát z různých důvodů – kvůli nedostatečné profesionalitě redaktorů, kteří jsou líní ověřit si zprávu z druhého nebo třetího zdroje, kvůli kýžené ožehavosti sdělení, jež nesnese prodlevy, kvůli nesnadnému odlišení pravdivé informace od polopravdivé. Problém je v tom, jak snadno a rychle do informačního prostoru mohou být nepoctivou rukou vhozeny zavádějící pravděpodobnosti a vědomé lži, a jak je naopak nesnadné podvod odhalit. V prostředí podléhajícím nepřetržitým proměnám jakékoli zprávy – pravdivé, pravděpodobné a zjevně křivé – takřka okamžitě ztrácejí veškerou aktuálnost.

Každý pokus vyvrátit je už za pár hodin nebo dnů znamená riziko unudit „zprávožrouty“ k smrti. Kdo by se teď pouštěl do odhalování zpravodajských podvrhů o bojovém nasazení Američanů z bezpečnostní agentury Blackwater na Ukrajině, o ostrostřelcích z Mossadu na kyjevském Majdanu, o českých a polských žoldnéřích vraždících za mrzký peníz mírumilovné demonstranty? A tak nikým nevyvrácené lži „vyvažují“ znepokojivé pravdy. Zprávy o živých a policejně dohledatelných cizincích – Češích, Čečencích, jakýchsi operetních kozácích a dalších cizokrajných „psech války“ – pohodlně zaujmou v našem vědomí místo hned vedle povídaček o „černoších v hummerech vyvražďujících civilní obyvatele ukrajinských měst“. Falešné zprávy nemizí beze stopy. Kapka hloubí kámen nikoli silou, ale častým padáním.

A když kapky padají náležitě často, kritická masa veřejného mínění se bezděčně posouvá potřebným směrem. A to je politicky významný pohyb.

Nástup manipulace

Základní vlastnosti současného informačního prostředí – neuvěřitelná rychlost šíření zpráv, jejich okamžité zastarávání a velmi chabá ověřitelnost – jsou darem z nebes pro politickou moc ochotnou manipulovat veřejným míněním. Společnost se tomu nebrání, ba naopak, ochotně se manipulaci podvoluje. Kde schází jasná uvědomělá poptávka po kvalitní různostranné a ověřené informaci, tam je společnost morálně připravena k mytologizaci vlastního vědomí.

Naděje na to, že internet a sociální sítě zvýší nejen různorodost, ale také pravdivost informace, „demokratizují“ vědomí uživatelů a pomohou jim racionálně tříbit zpravodajský proud, se ukázala být jalová.

Těžká dřina neustálého rozlišování mezi pravdou a pravděpodobností unavuje a vyčerpává společnost, která si stále více uvyká vnímat informaci pouze jako doprovodné hlukové pozadí, vzdálený šum. To otevírá brány dokořán pro řízený vpád „fejkové“ nebo nepřesné informace. Navíc zaručená anonymita vzbuzuje v uživatelských klakách neuvěřitelnou agresivitu vůči autorům opačných názorů, jejich textům či jiným účastníkům komentátorského fóra. Jak smečka psů očekává, že jejich pán trefnou ranou skolí obštěkávanou zvěř, tak zvlčilá síťová lůza přímo apeluje na vrchnost, aby potrestala názorovou jinakost.

A tak ocas nadále vrtí psem. Avšak je dobře vědět, že příšeří informační džungle, v níž společnost zabloudila, nezrušilo denní světlo a nad korunami i těch nejvyšších stromů nadále vychází a zapadá slunce. Pravda ani dnes není kdesi uprostřed dvou různých tvrzení na opačných pólech. Je to jako se sporem o holocaust. Antisemité vám budou tvrdit, že Židé pijí krev křesťanských neviňátek, a Židé budou vyprávět o holocaustu. Tož tedy – pravda není uprostřed. Pravda je taková, že neviňátka nebyla, zatímco holocaust byl.