MAREK STONIŠ: Ostrava: O místech, kam mě nechtěli pustit
V letech 1988 a 1989 jsem pracoval ve Vítkovických železárnách (tehdy VŽKG) jako vozdozorce. Nosil jsem tam přes bránu samizdatové Lidovky, o dlouhých nočních šichtách jsem si je četl a půjčoval osvícenějším kolegům z řad posunovačů nebo strojvedoucích. Tak nějak se to o mně asi vědělo, přesto mě nikdo neudal. Když jsem přišel do práce v pondělí 20. 11. 1989, nechtěli mě pustit do závodu; soudruzi milicionáři měli pocit (asi oprávněný), že jsem přišel rozvrátit do Vítkovic socialismus. Moje dělnická kariéra se tak definitivně nachýlila...
O několik dní později jsme s kamarády roznášeli revoluční letáky do různých ostravských podniků a firem a navštívili rovněž odborové ústředí na tehdejší Revoluční ulici (dnes Českobratrské). Soudruzi odboráři nás hnali, aniž bychom stačili vybalit letáky z tašky. Kdyby mohli, asi by i stříleli.
Zhruba dvě stě metrů od místa, kde jsem kdysi strávil skoro dva roky pracovního života, zítra vystoupí Robert Plant z milovaných a nedostižných Led Zeppelin.
Když jsem přijel do Ostravy, ubytoval jsem se v hotelu Mercure, který byl citlivě a elegantně rekonstruován poté, co jeho krásnou prvorepublikovou budovu na desítky let obsadili, zasmradili a hnili v ní vypasení bolševičtí odboráři. Přivítal mě usměvavý, ochotný a vstřícný personál, několik desítek světelných let vzdálený svým předchůdcům, těm hnusným vrátným s pistolí za pasem a rudou páskou na rukávu. I když se to někdy nezdá ani mně samotnému, bolševik byl opravdu poražen.
