JAROSLAV ŠAJTAR: Občanská válka na Ukrajině je realitou. A není to tam novinka
To, co se někteří lidé dosud zdráhali nahlas vyslovit a co ruští představitelé bez obalu nazývají pravým jménem, se bohužel ukázalo jako sice krajně nepříjemný, leč holý fakt. Na východě Ukrajiny zuří regulérní občanská válka s nasazením obrněné techniky, protiletadlových raketových kompletů a letectva.
Podle kusých informací si zatím vyžádala asi tisíc (nebo už tisíce?) mrtvých. Kyjev se opakovaně chlubil stovkami zlikvidovaných separatistů, ti zase hlásí sestřelení bojových letounů a zničení tanků. Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) uvedl 27. června, že z Ukrajiny do Ruska již uprchlo na 110 000 lidí a dalších 700 do Běloruska, České republiky, Polska a Rumunska. Tragédie Boeingu 777 Malajsijských aerolinií ze 17. července, při níž zahynulo 298 osob, převážně občanů Nizozemska, ale také četných jiných států, z jejichž smrti se Moskva a Kyjev podle očekávání navzájem obviňují, dodala konfliktu internacionální rozměr. Mezinárodní výbor Červeného kříže otevřeně mluví o vyšetřování válečných zločinů. V této souvislosti stojí za to připomenout hořkou pravdu, že Ukrajinci už mají s občanskou válkou své trpké zkušenosti.
Nevídaná anarchie
V letech 1919 až 1920, kdy v Sovětském Rusku probíhala občanská válka, s dvanácti až patnácti milióny mrtvých druhá největší v dějinách (po povstání tchaj-pchingů v Číně v letech 1850 až 1864, jež stálo dvacet až třicet miliónů lidských životů), zachvátila Ukrajinu taková anarchie, že bychom pro ni našli paralelu jedině v Jugoslávii rozbité útokem Německa, Itálie a Maďarska v dubnu 1941 a následnou okupací. Na Ukrajině si v té době totiž konkurovalo a střídavě získávalo a zase ztrácelo moc osm (!) různých armád. Kromě ukrajinské armády Petljurovy vlády, zvané Direktorium, zde operovala Dělnicko-rolnická rudá armáda, vojska ruských bělogvardějců, intervenční polská armáda, která se 6. května 1920 dokonce zmocnila Kyjeva a rychle obsadila téměř celou pravobřežní Ukrajinu, od konce listopadu 1918 dvě francouzské a dvě řecké divize (úhrnem 50 000 vojáků), v menší míře rumunská armáda, jež však útočila pouze v omezeném rozsahu, nicméně představovala hrozbu, a sice neorganizované, zato však početné jednotky anarchistů.
Reorganizovaná vojska Petljurova Direktoria, posílená jednotkami z Haliče, sice po útoku proti Rudé armádě dosáhla 30. srpna 1919 Kyjeva, z opačné strany ovšem útočili bělogvardějci generála Antona Děnikina, kteří se k ukrajinské metropoli přiblížili již 1. září. Po krátké přestávce Děnikin vytlačil petljurovce k západní hranici země a přiměl většinu sil Direktoria přejít na partyzánský způsob boje.
Čtyřúhelník smrti
Tak se nazývalo sevření, v němž se na podzim 1919 ukrajinská revoluce ocitla. Kromě zatím nejúspěšnějších ruských bělogvardějců ji ohrožovala Rudá armáda, jež sice couvala před Děnikinem na voroněžsko-tulském směru, ale držela své pozice na severním Černihivsku a v nejsevernějším pásmu Kyjevské gubernie. Z jihozápadu narůstala hrozba útoku Rumunů, ze severozápadu hodlal Józef Piłsudski uskutečnit svůj sen „Polska od morza do morza“, tedy od Baltu až po Černé moře s obsazením ukrajinského území alespoň po Dněpr. Známí to demokraté a humanisté, dohodové mocnosti, dali jasně najevo, že osud nějaké Ukrajiny a Direktoria je jim ukradený. Špinavou práci za ně mělo odvést rozpínavé Polsko a bělogvardějci, kteří by naplnili svůj požadavek „jediného, nedílného Ruska“.
Je čas se zdekovat
Jelikož Rudá armáda na Ukrajině nabývala převahy a interventi se zdržovali už jen v Oděse, Mykolajivě, Chersonu a na Krymu, jenž tehdy ještě patřil Rusku, rozhodla se Dohoda z Ukrajiny stáhnout. Řekové ztratili pod Oděsou v bojích s oddíly atamana Grigorjeva, který momentálně sloužil v Rudé armádě, do srpnové evakuace roku 1919 398 padlých a 657 raněných.
Bolševické ilegální organizace v Oděse, Mykolajivě, Chersonu a Sevastopolu rozvinuly mezi francouzskými vojáky a námořníky čilou agitační činnost. Práce „zahraničního sboru“ vytvořeného v Oděse se účastnila francouzská komunistka Jeanne Labourbová, kterou zradil provokatér a 2. března 1919 ji zavraždila francouzská policie a bělogvardějci. Francouzští vojáci, již za první světové války předváděli divy hrdinství a vytrvalosti, měli vcelku logicky krveprolévání už po krk a svým důstojníkům říkali: „Nepřišli jsme se sem prát.“ V předvečer odchodu Francouzů vypuklo v Oděse ozbrojené povstání a moc převzal sovět dělnických zástupců. V dubnu 1919 francouzská vláda po neslavném nasazení stáhla své vojáky ze všech černomořských přístavů.
Konec ukrajinské revoluce
Děnikinova hrůzovláda na Ukrajině se nesla ve znamení likvidace všeho, co by jakkoli mohlo připomínat nedávnou, jepičí existenci ukrajinského státu. Území bylo povinně nazýváno Malorusko, ukrajinské školy byly zavřeny, ukrajinské knihy vyhazovány z knihoven a zabavovány v knihkupectvích. Panoval zákaz tištění čehokoli v ukrajinštině, inscenací ukrajinských her a koncertů hudby ukrajinských autorů. Zmizely ukrajinské vývěsní štíty a nápisy. V Kyjevě dokonce došlo ke zničení pomníku zakladatele nové ukrajinské literatury a národního spisovného jazyka Tarase Ševčenka, což si předtím nedovolily ani carské, ani bolševické úřady. Nebývalého rozsahu dosáhly protižidovské pogromy, které si vyžádaly desetitisíce životů, jež se jak bělogvardějci, tak i bolševici snažili připisovat Symonu Petljurovi.
Po Děnikinově porážce u Tuly Rudá armáda opět udeřila na Ukrajinu, přičemž obratně využila krajně nespokojeného rolnictva. Jedenáctého prosince 1919 vstoupila do Charkova, 16. prosince do Kyjeva a v únoru až březnu 1920 pronikla na jih Ukrajiny.
Přestože se bolševici snažili získat rolníky rozsáhlou agrární reformou a zároveň štvali chudé a střední proti bohatším, jejich rekviziční politika ukrajinský venkov deptala. Zatímco někteří rolníci rezignovali, část se postavila na aktivní odpor, jejž Rudá armáda během roku 1920 sice zlomila, ale na jaře 1921 se vzedmul s novou silou. Legendárním vůdcem se stal Nestor Machno, který se v létě 1921 s nejbližšími spolubojovníky probil do Rumunska. Ještě na přelomu let 1922 a 1923 čítaly partyzánské jednotky asi pět tisíc osob. Sovětská moc jejich odpor s konečnou platností zlomila teprve v polovině dvacátých let.
Děsivá bilance
Abychom si učinili přibližnou představu o tom, čím Ukrajina během občanské války a zahraniční intervence prošla, stačí poznamenat, že za poslední tři roky byl Charkov dobýván patnáctkrát a Katerynoslav sedmnáctkrát! Početná Rudá armáda, okupující zemi, ji svými nároky na přednostní zásobování vyčerpávala. Proto již na 8. konferenci všeruské Komunistické strany Ruska (bolševiků), konané v Moskvě ve dnech 2. až 4. prosince 1919, zazněla ostrá sebekritika na téma „sovětská veš, která vyjíždí vysávat krev Ukrajiny, a proto je všemi vrstvami jejího obyvatelstva odmítána“.
Ruský demograf V. V. Erlichman uvádí ve svém díle Ztráty obyvatelstva ve XX. století, že v letech 1918 až 1920 si občanská válka na Ukrajině vyžádala dva a půl miliónu lidských životů, z toho 900 000 lidí bylo zabito a 1,6 miliónu zemřelo následkem hladu a nemocí. Čtyři sta tisíc jich emigrovalo. Navíc banditismus, kdy „zelení“ vraždili stoupence sovětské moci a Židy a naopak, pohltil dalších padesát tisíc mrtvých.
Chmurné vyhlídky
V posledních dnech se zdá, že ukrajinská armáda konečně nabývá převahy a obsazuje část území kontrolovaného separatisty. Nelze ovšem vyloučit, že v případě jejich neodvratné porážky do konfliktu zasáhne Rusko, jež nelibě sleduje posilování NATO ve svém sousedství.
Lze jen upřímně doufat, že současná občanská válka na Ukrajině nepřeroste navíc ještě v zahraniční intervenci, kterou už tato zbědovaná země rovněž zažila, skončí co nejdříve a Ukrajina zůstane ušetřena hrůz, které už zažila, tedy alespoň v tak obludném rozsahu.
