TOMÁŠ PERGLER: Ministerstvo vnitra poslalo kontrolu do estébáckých archívů. Ztíží se přístup ke zkoumání minulosti?
Odbor archívní správy a spisové služby ministerstva vnitra zahájil před několika dny rozsáhlou kontrolu Archívu bezpečnostních složek (ABS). Na první pohled docela nezáživná informace, ve skutečnosti důležitý moment v tichém souboji o míru veřejného přístupu k dokumentům z produkce bývalé Státní bezpečnosti. Ve hře je osud digitalizace neboli elektronického zpracování písemností, z nichž se dozvídáme podrobnosti o represích komunistického režimu.
Podnětem k nástupu kontrolorů byla žádost ředitelky ABS Světlany Ptáčníkové o výjimku ze zákona, aby archív mohl badatelům předkládat vedle digitálních kopií také originály. Podle vedoucí oddělení řízení, metodiky a kontroly archívů a spisové služby na ministerstvu Lenky Linhartové kontrola potrvá minimálně do konce srpna. „Více vám nemůžu sdělit, jsme vázáni mlčenlivostí,“ řekla Linhartová na dotaz Reflexu. Ministerskou kontrolu je třeba chápat v širších souvislostech. Jde o další dějství v konfliktu uvnitř Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), jenž je nadřízenou institucí pro ABS (zjednodušeně: v ústavu se zpracovávají prameny, které spravuje a zpřístupňuje archív). Pro současné vedení ÚSTR i ABS je však trnem v oku dosavadní praxe, že digitalizace dokumentů neprobíhá v archívu, ale v jednom z odborů ústavu. V uplynulých letech tento odbor zdigitalizoval obrovské množství písemností, jež jsou tak badatelům přístupné rychleji (místo vyhledávání krabic, nebo dokonce transportu z jiné pobočky archívu se prostě v badatelně nahraje elektronická kopie) a třeba i pro několik zájemců současně.
Připomeňme, že radu ÚSTR loni ovládla levicová omladina v čele s Michalem Uhlem, která ve spolupráci s někdejší disidentkou Petruškou Šustrovou odklidila z postu ředitele ústavu současného ministra kultury Daniela Hermana (soud nedávno v první instanci rozhodl, že neoprávněně). A začal boj o digitalizaci. Prozatímní ředitelka ÚSTR Pavla Foglová a nová předsedkyně rady ústavu Emilie Benešová se letos marně pokoušely, aby jim ministerstvo financí nebo premiér Sobotka odklepli přesun digitalizace pod ABS, jejž vede stejně naladěná Ptáčníková. Oficiálním zdůvodněním k přesunu digitalizace byla potřeba dokonalejšího systému „metadat“, jež by ulehčovala vyhledávání v elektronických seznamech. Už se neříkalo, kolik času (let) by stálo jeho zavedení. Když nevyšel fyzický přesun digitalizace, objevil se jiný pokus. ABS provedl kontrolu digitalizovaných materiálů, která konstatovala údajnou vysokou chybovost – zejména chybějící stránky nebo nečitelné údaje. Milióny elektronických kopií tímto tvrzením jako by ztratily na věrohodnosti. Následovala již zmíněná žádost na archívní správu ministerstva o předkládání originálů a resortní kontrola.
Další scénář může s velkou pravděpodobností vypadat takto: v digitalizovaných materiálech se najde spousta chyb, což bude mít za následek minimálně omezení jejich dostupnosti pro badatele. Ti sice dostanou možnost sáhnout si na originál, na jeho vydání si ale počkají mnohem déle (pokud se vůbec najde). Neodnesou si domů materiály na CD, nanejvýš si budou moci zažádat o provedení drahé fyzické kopie. Všechno bude hezky komplikovanější, pomalejší a pod větší kontrolou. A motiv? Přece „klid na práci“. Některým historikům a archivářům zjevně vadí, když se materiály zveřejňují, nebo se o nich dokonce píše v médiích. Zvlášť, když se to týká chování nějaké známé osobnosti před rokem 1989.
Neodpustím si v této souvislosti, abych nezmínil příhodu, jež se mi stala letos v březnu. Stalo se to po zveřejnění takzvaného agenturního záznamu s informací od agenta Bureše, což bylo podle evidencí krycí jméno Andreje Babiše, v němž důstojník ekonomické kontrarozvědky StB zaznamenal podezření z korupce zaměstnanců podniků zahraničního obchodu Chemapol a Petrimex jejich rakouským obchodním partnerem. Objev záznamu byl důležitý ve sporu mezi Babišem a slovenským Ústavem paměti národa. O zpochybňované spolupráci šéfa ANO a ministra financí s StB se totiž zachovalo jen málo záznamů a tohle byl první ucelený důkaz o aktivní činnosti agenta. Nechme stranou, že bratislavský soud nakonec k těmto důkazům nepřihlédl. Důležitá byla tehdejší reakce ředitelky ABS Ptáčníkové na zveřejnění záznamu na serveru e15.cz. Nejprve si stěžovala šéfovi webového zpravodajství. Když jsem jí zavolal s dotazem, čím jsem se provinil, tvrdila, že o zveřejnění kopie dotyčného materiálu jsem měl předem požádat. Problém byl v tom, že badatelský řád ABS nic takového nepřikazuje. Ptáčníkové jsem také zdůraznil, že v mém badatelském listu bylo zřetelně uvedeno, že materiály využiji na publicistické účely, že jsem řádně vyplnil i název vydavatele a zveřejněná kopie byla označena vodoznakem ABS. Posléze uznala, že žádost o souhlas se zveřejněním je vlastně pouze jakýsi „zvyk“, jenž se má udržovat z dřívějška.
Co dodat? Snad jen připomenout preambuli zákona o ÚSTR a ABS, v níž se Parlament usnáší s vědomím „povinnosti státu v maximální míře zpřístupnit utajovanou činnost bezpečnostních složek totalitních a autoritativních režimů jako výraz svého přesvědčení, že žádné protiprávní konání totalitního či autoritativního režimu proti občanům nemůže být chráněné tajemstvím ani nesmí být zapomenuto“. Nebylo by čestnější přijít otevřeně s návrhem na změnu zákona? Přesněji na „normalizaci“ ústavu a přivření archívu?
