VILIAM BUCHERT: Co se to řeší? Rozpočet na armádu je stejný, jako před 15 lety, škrtala hlavně pravice
Čeští politici se v posledních měsících předvádějí v tom, jak upozornit na fakt, že na armádu jde daleko méně peněz, než jsme slíbili NATO. Vypadá to jako problém, který hoří. Hoří, ale už dlouhé roky. To o přístupu k armádě něco vypovídá. A když analyzujete podrobněji čísla, poměrně překvapivým zjištěním je, že ve vojenských výdajích škrtaly především pravicové vlády, které přitom říkaly vždy pravý opak.
Schválený rozpočet pro Ministerstvo obrany byl například v roce 1993 necelých 23,8 miliardy korun a to činilo 2,61 procenta podílu na celkovém hrubém domácím produktu (Severoatlantické alianci jsme při vstupu v roce 1999 slíbili, že budeme dávat ročně procenta dvě). V roce 1997 ministerstvo obrany utratilo 31,3 miliardy, ale podíl na HDP klesl za těch několik let na 1,9 procenta. To vše se stalo za pravicových vlád Václava Klause. Ovšem více peněz ještě neznamenalo, že to nějak stát zatěžuje, protože tato čísla klamou. V roce 1993 byl totiž HDP České republiky jen 911 miliard, ale za rok 1997 už 1650 miliard, takže se rozdělovalo z úplně jiného „koláče“.
Na obranu pak hodně zatlačil Miloš Zeman a jeho vláda (1998 – 2002). U ní rozpočet vždy přesáhl slíbená dvě procenta. A v roce 2002 šlo ministerstvu až 49 miliard korun.
Od roku 1999 ale narážíme na zásadní věc. Tento rok byl rozpočet necelých 41,7 miliardy, svého rekordu pak dosáhl (za vlád vedených ČSSD) částkou 58,5 miliard v roce 2005. Ovšem loni to bylo jen 40,7 miliardy. Tedy ještě méně než před 15 lety. A největší pokles byl za dalších pravicových vlád, vedených Mirkem Topolánkem a Petrem Nečasem.
Diskuse o penězích na obranu proto není nová, je to choroba (jistě, neléčená za výrazného souhlasu voličstva, protože český národ sice chce být chráněn, ale nechce to platit, to necháváme na jiných), která trvá dlouhá léta. Jen pro zajímavost – hrubý domácí produkt země má letos vystoupat na 3901 miliard korun, přesto se více peněz na armádu hledá těžko. Čísla naznačují, že jsou prostě jinde, ne že by nebyly k dispozici.
V případě armády je to ale jako ve zdravotnictví – do systému můžete nasypat tolik peněz, kolik chcete a vždy někdo bude říkat, že to nestačí. Nejmodernější zbraňové systémy, výcvik i servis jsou nesmírně drahou záležitostí a výdaje můžete zvyšovat donekonečna. Otázkou proto vždy je, kolik peněz se „ztrácí“ po cestě, jaké jsou obchodní marže a jak vysoké jsou provize či kolik kdo dostal jako úplatek. Stejná situace panuje v tomto oboru všude ve světě. Zásadním problémem tedy někdy ani není množství peněz, ale jak budou efektivně využity. A v tom česká armáda společně s politickou scénou skutečně několikrát v posledních dvou desetiletích vážně selhaly.
