JOSEF BROŽ: Francouzský Senát dobyla pravice, včetně té populistické

Na první pohled, a s ohledem na specifičnosti třetinových doplňovacích voleb, se může zdát, že Senát – o němž si každý druhý Francouz myslí, že je zbytečný – nemá žádnou váhu. Je ale přesným seismografem nálad ve společnosti. Senát, jenž je silným zastupitelem regionů, a regionálními zastupiteli jsou také budoucí senátoři voleni, předznamenává rozložení politických sil. Výsledky jsou političtější, neboť jakkoliv jde o volby nepřímé, vyjadřují postoje velmi vlivné části francouzské společnosti. Navíc té, jež nebydlí v Paříži...

Nejmladším senátorem, jehož mandát trvá jako u nás šest let, se může stát muž i žena již od svých 24 let. Senát nemá přímou zákonodárnou moc, ale může zákony vracet, a účastní se konzultací mezi dolní komorou a premiérem. Předseda horní komory, jenž zasedá v Lucemburském paláci, je po prezidentovi a premiérovi třetí nejsilnější ústavní figurou v zemi.

Le Penová: Historické vítězství

Poprvé od založení nacionalistické Národní fronty v roce 1972, a poprvé od založení Páté republiky v roce 1958, se podařilo této straně, označované někdy za extrémní pravici, získat dva mandáty v Senátu. Po velkém nástupu v regionálních, a triumfálním vítězství ve volbách evropských, dorazili frontisté nyní i do Senátu: Konkrétně Stéphane Ravier z Marseille a David Rachline z Varu.

Podle předsedkyně strany Marine Le Penové jde o „velké vítězství, absolutně historické“, jež poukazuje na „dynamiku, jež se zrychluje od jedněch voleb k druhým“, ohlásila. „Třicet procent Francouzů je konečně zastoupeno v Senátu. Je to velmi silný signál,“ sdělil Stéphane Ravier. Třetí nejsilnější politická strana v zemi, jak o sobě rádi politici Národní fronty mluví, postupuje skutečně skok za skokem. Ten první historický učinil Jean-Marie Le Pen, dlouholetý vůdce strany, když se 21. dubna 2002 dostal do druhého kola prezidentských voleb – proti Jacquesi Chirakovi.

Že se právě zde nehraje o nic jiného, než o symbolické vyjádření nezadržitelného nástupu, je navíc zřejmé. Neboť dva mušketýři Národní fronty sami o sobě toho mnoho na senátní půdě nezmůžou, ale jak správně poznamenala Le Penová, mohou tak dělat velký rozruch a potíže. „Budou jako naši poslanci strkat prsty tam, kde to bolí, vnášet dosud neexistující diskuse v Národním shromáždění, jež má tendenci pochrupávat, a předkládat velká témata dotýkající se regionů,“ vysvětlila. Do senátu mají přinést zkrátka „čerstvý vítr a smělost“.

Podstatným rysem, jenž přineslo vítězství dvou frontistů, je faktor, hojně diskutovaný již za prezidentstvím Nicolase Sarkozy, totiž podpora takzvané umírněné pravice pravici populistické. Oba senátoři sice pocházejí s citlivých jižních regionů zasažených silnou africkou imigrací, Národní fronta ale uspěla po celém území u všech velkých volitelů – a počet hlasů od posledních dvou senátních klání dokonce zvýšila na čtyřnásobek.

Přichylování a odchylování mezi pravicí a středem

Hlavní opoziční politická formace Svaz pro lidové hnutí, elektrizovaná ohlášeným návratem bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho, jenž má velkou šanci stanout na jejím čele, žila od víkendu trachtacemi kolem příprav na volby předsedy Senátu. Vypadá to jako zápas hned tří frakcí Svazu – Gérad Larcher, stejně jako Jean-Pierre Raffarin a Philippe Marini jsou členy právě této strany.

Larcher, jenž již funkci před vítězstvím levice do roku 2011 zastával, totiž veřejně podpořil kandidáta na prezidentskou funkci, bývalého premiéra Françoise Fillona. I když Jean-Pierre Raffarin, jeden z tří z triumvirátu nynějšího vedení Svazu (vedle Alaina Juppého a právě Fillona), vystupuje často jako smírčí soudce, tendence a vliv Sarkozyho na jeho postoje lze přesně rozpoznat. Ještě na podzim 2012, po Sarkozyho porážce proti nynějšímu prezidentu Françoisi Hollandovi, mluvil o potřebě „bilancovat“ a kritizoval „kult šéfů“.

Nyní otočil. Mezi nově zvoleným senátorem Raffarinem a bývalým prezidentem mělo dojít podle deníku Libération koncem léta k uzavření dealu – tedy služby „něco za něco“. Sarkozy podpořil Raffarina, a Raffarin se nechal již několikrát slyšet, že je ve Svazu pro lidové hnutí potřeba „silného leadershipu“ - a přímo se k Sarkozymu přihlásil. Senátor Marini, jenž sám sebe považuje za „autentického sarkozystu“ je obecně vnímán jako outsider a technokrat.

Socialisté jsou se svými 113 senátory ale stále druhou nejsilnější stranou, a mohou teoreticky s dalšími levicovými uskupeními konzervativní republikány přehlasovat.

Kolik stojí senátor?

Bude-li zvolen do čela Senátu Jean-Pierre Raffarin, získá exprezident Sarkozy vlivného politika, jenž bude prosazovat jeho návrat, nejen mediálně, ale i politicky. Jeho postavení ale není právě záviděníhodné, neboť se druhá komora netěší popularitě u veřejnosti, a někteří dokonce navrhují, aby se místo toho naprogramoval nějaký počítač – třeba pod názvem Big Brother v narážce na Orwellovo dílo 1984.

Roční rozpočet senátu činí 335 milionů euro, z čehož 95 procent (316 milionů) spolykají denní výdaje, proplácení nákladů a diet pro senátory a jejich spolupracovníky, vyčíslil večerník Le Monde. Jeden senátor tak stojí 904 000 euro ročně. Národní shromáždění, dolní komora, vydává trochu méně: 904 000 euro na jednoho poslance ročně s celkovým ročním rozpočtem 521 milionů euro.

Jenom udržování světoznámě proslulé Lucembrurské zahrady, jež senát obklopuje, stojí 12 milionů euro. Tato položka ale není součástí rozpočtu. Stejně jako 18, 5 milionů na senátní televizi Public Sénat.