VILIAM BUCHERT: Zvláštní úkaz: Na demonstracích proti komunistům byli kdysi prý téměř všichni. Pravda to není
Když před časem v průběhu několika let vycházela v Reflexu rubrika Výslech, odpovídali v ní nejrůznější osobnosti i na otázku, kde byli 17. listopadu 1989. K překvapení všech, většina z nich odpověděla, že na demonstraci proti režimu. Protestů se zúčastnil podle svých slov i prezident Miloš Zeman. A jaká byla realita? Zcela jiná.
Památné studentské demonstrace na pražském Albertově se zúčastnilo skutečně na tehdejší poměry hodně lidí. Odhadem kolem 10 tisíc (přesné číslo nikdy nezjistíme). Na milionovou metropoli to není mnoho, ale protože lidé měli ty nejhorší zkušenosti s tvrdými zásahy tajné a uniformované policie (poslanec Ondráček, který zasahoval jako esenbák na Václavském náměstí v roce 1989, by mohl vyprávět) i komunistických Lidových milic proti účastníkům demonstrací, byla to vlastně hojná účast. Navíc byli přítomni i lidé, kteří předtím na protesty nikdy nechodili. Je ovšem zvláštní, že dnes se k účasti hlásí tak ohromná masa kdysi mlčících občanů.
Mnoha předlistopadových protestů se přitom ve skutečnosti účastnili prakticky ti samí lidé. Samozřejmě disidenti a příznivci opozice, jenže mnozí významní disidenti byli před protesty zadržováni policií. Přítomných bývaly někdy jenom desítky či stovky lidí.
První skutečně větší protestní akce se konala v březnu 1988 v Bratislavě, kde takzvanou svíčkovou demonstraci za náboženskou svobodu a demokracii rozehnala brutálně policie. Ještě větší byla účast na 20. výročí okupace ze srpna 1968 v Praze (tehdy vypadalo Václavské náměstí příjemně zaplněné a bojovně naladěné, kolem 100 osob bylo zadrženo). Další protest (tři tisíce přítomných) se odehrál ke dni lidských práv 10. prosince 1988 na pražském Škroupově náměstí, což byla vůbec první povolená demonstrace opozičních sil v době normalizace. Promluvil na ní i budoucí prezident Václav Havel a moc tehdy silou nezasáhla.
Takzvaného „Palachova týdne“ v lednu 1989 se první den – 15. ledna 1989 – zúčastnilo kolem 2000 osob. Zajímavější ovšem bylo, že protesty tehdy trvaly celých pět dní a že na ně přišli, často i nevědomky, také lidé, kteří se prostě vraceli z práce. I oni byli často nesmyslně a brutálně konfrontováni s odpornou komunistickou mocí. Celkem bylo v tom týdnu zadrženo 1400 lidí. Jenže mimo Prahu se většinou (až na výjimky) nedělo nic a naopak obyvatelé Československa se často ptali, „co to v té Praze vyvádějí“.
Masovější byla pak účast na výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1989 a na výročí vzniku republiky v říjnu toho samého roku, kdy policie honila lidi s vodními děly po celém centru hlavního města. Tyto protesty už předznamenaly pád režimu a blížící se svobodu.
Listopad pak zlomil komunistickému režimu vaz. V severních Čechách tehdy vyšli frustrovaní občané do ulic kvůli fatálnímu znečištění životního prostředí. Prostě nemohli ten „hnus“ dýchat. Ale ani 17. listopadu to ještě nevypadalo na to, že konec je tak blízko (stačilo se podívat do prorežimního tisku další den). Protože kdyby na demonstraci bylo tolik lidí, jak dnes mnozí tvrdí, vypadalo by to jinak. Například na Národní třídě nebyly před zásahem policie určitě desítky tisíc lidí (jak se někdy tvrdí a píše), ale jen několik tisíc zbylých statečných, především zástupců mladé generace.
Na druhou stranu je krásné, že naše země má tolik „hrdinů“. Jen si mnozí vzpomněli poněkud pozdě…
