JAN JANDOUREK: Rusku není nic po tom, kdo je členem NATO

Přibližování NATO k ruským hranicím podle Peskova Moskvu „znervózňuje“. Rusko žádá „stoprocentní záruku, že nikdo nepomyslí na to, že by se Ukrajina připojila k NATO“. Kdyby státy byly lidé, chtělo by se poznamenat, že Rusko bývá nervózní nějak často mělo by s tím něco dělat. Peskov tvrdí, že NATO porušilo sliby a „pokouší se narušit rovnováhu sil“.

Za vlády bývalého prezidenta Viktora Janukovyče Ukrajina členství v NATO oficiálně odmítala, i když se řady aliančních vojenských programů aktivně účastnila. Po převratu se v ukrajinském parlamentu začaly ozývat hlasy pro členství v NATO. Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk na jaře uvedl, že nová vláda nebude usilovat o členství v alianci.

Jeden a půl století století víme, že spoléhání se Rusko je k ničemu. Od dob, kdy všechno popsal Karel Havlíček Borovský, Jaroslav Hašek, André Gide všichni, kdo navštívili Sovětský svaz a nebyli slepí, víme, že spoléhat se na tak primitivní a mocensky orientovanou východní mocnost, nepovede k ničemu dobrému. Ať nám někdo jmenuje jednu jedinou zemi, kam došla noha ruského vojáka, kde se stav věcí zlepšil. Není žádná, ani jedna taková.

Nikde není psáno, která země má, nebo nemá být členem NATO. Nikde, ale také není psáno, že o tom jsme povinni sledovat neustále Rusko a všechna jeho přání.

Rusko je postižené paranoiou

Ať si Moskva rozhoduje o záležitostech, které se týkají vlastního území. Víme samozřejmě, že i velmoci mají své zájmy a uvažují také geograficky. Dívají se, kdo všechno kolem nich je spojenec a kdo spojenec není. Zasahovat ale druhým zemím do toho, zda chtějí, nebo nechtějí být členy nějaké nadnárodní organizace, je zcela nepřípustné.

Bylo by docela přirozené, kdyby mezi členy NATO patřily země právě jako Ukrajina, Gruzie nebo Izrael. Jakým směrem se bude ubírat vývoj v muslimském Turecku, je zřejmě záhada i pro znalce. Rusko se tváří, že je ohroženo a ze všech stran obklopeno nepřáteli. To je jeho vlastní problém. Paranoia je prostě nemoc, která postiženému těžkou působí újmu, protože důvody pro svůj životní pocit vidí úplně všude. Až bude Rusko normální zemí, kde se každému bude chtít žít, kam se bude utíkat a nebude utíkat odtamtud, bude situace poněkud jiná. Už v devatenáctém století autoři popsali, že kdyby Rusko nesahalo od východu až na západ, nikoho by vůbec nezajímalo. Nepříliš rozvinutá země, která je zajímavá pouze svou velikostí a tím, že má nerostné bohatství, si zaslouží uznání teprve tehdy, až si dokáže nějakým skutečným výkonem. Že jim pořád ještě dobře létají rakety Sojuz, které před více než šedesáti lety vymyslel Sergej Koroljov (kterého předtím museli vytáhnout ze stalinské internace), je dost málo.