JEFIM FIŠTEJN: Svět se ocitl kvůli Rusku v zákopech první světové obchodní války

Jen nenapravitelný prognostik proto může brát vážně Putinův slib, že do dvou let vrátí národní hospodářství největší země světa k růstu. Rezervní fond, z něhož vláda premiéra Medveděva pokrývá všechny výdaje a četnými injektážemi se marně snaží zachránit rubl před zhroucením, již klesl hluboko pod 350 miliard dolarů a při dnešním tempu bude celý spotřebován v průběhu roku 2016, ne-li už letos.

Vzhledem k vynulování jiných rezerv je to na delší dobu poslední hotovost, jíž Kreml disponuje. Věru, nejde o hamletovskou otázku být či nebýt – v nějaké podobě Rusko přežije. Jde ale právě o onu podobu. Bude to jen přežívání, hospodářské vegetování, při němž se nedá mluvit o růstu.

Obrovská zadluženost

Sankce nesankce, Achillovou patou ruské ekonomiky je její nebetyčná korporativní zadluženost: Velké (především těžební) společnosti a banky dluží zahraničním věřitelům něco kolem 610 miliard dolarů, neboli skoro jednou tolik, kolik činí celý rezervní fond. Ruské koncerny, včetně těch, jež nepodléhají sankcím, nemohou ani refinancovat ani obsluhovat své dluhy. I kdyby nakrásně sankce padly již zítra, nikdo rozumný Rusku dluhy jen tak neodpustí, a uplynou léta, než západní banky ve vztahu k němu zapomenou na princip předběžné opatrnosti.

V každém případě příjmy země budou dlouhodobě rapidně klesat, a zdaleka nejen v důsledku embarga. V dnešní době rezonují desítky dalších faktorů, jako je vytlačování ruského plynu břidlicovou a jinými alternativami z evropských trhů, obnovení íránského vývozu, snížení poptávky v důsledku ekonomické stagnace obecně, atd. To vše znamená jen postupný bankrot, deficit valut a možná i zavedení dvojího kurzu národní měny, jak se to stalo v Turkmenistánu, Venezuele nebo Argentině.

V praxi by to vypadalo tak, že ten, kdo má blízko k moci, bude měnit své rubly za dolary v oficiálním kurzu, zatímco ten, kdo má ke Kremlu daleko, je bude nakupovat na černém trhu. Tím pádem rubl vydělaný majiteli oněch paláců, jež podle Putina vůbec neexistují, bude vážit pět až desetkrát více než rubl vydělaný nějakým Váňou Pupkinem z Vidlákova. Aby nebetyčná nerovnost nevedla k sociálním nepokojům, bude třeba znásobit kapacitu systému promývání mozků oproti současnému stavu. Vždyť jediný způsob, jak vysvětlit nedostatek potravin, mýdla a toaletního papíru v obchodech, je obvinit z toho „zákeřný Západ, jehož liberasti se mstí velkému Putinovi za to, že dostal Rusko z kolenou“.

V takové atmosféře jakákoli intelektuální činnost bude nemyslitelná, zbytky vědy a inteligence utečou za kopečky a lumpenizované vědomí ruské veřejnosti se bude pomalu posouvat tam, kde se nachází obyvatelstvo Súdánu nebo Zimbabwe. Velkolepá budova evropské říše postavená Petrem Velikým bude definitivně pohřbena pod nánosy protizápadních fobií a na jakékoli hypotetické vzkříšení Ruska padnou desetiletí.

Kdo půjde s Ruskem?

Otázkou je, zda Rusko na této cestě nedoprovodí i někteří jiní. Evropský finanční systém sedí na sudu s prachem. Země EU utrácejí mnohem více, než vydělávají a rozdíl financují z úvěrů. Takový způsob hospodaření připomíná nechvalně známý systém pyramidy, přičemž objem evropského suverénního dluhu již dávno mnohonásobně převyšuje včas prasknuvší bublinu amerického dluhu z rizikových úvěrů.

Poprvé se evropské finančnictví prohnulo pod tíhou řecké zadluženosti a málem prasklo v důsledku kyperského propadu. Stovky miliard dolarů ruského korporačního bankrotu se mohou stát stéblem, které zlomí velbloudovi vaz. Jen bůh ví, zda a za jak dlouho bude po krachu následovat zmrtvýchvstání evropského hospodářství. Dluhová krize v Evropě totiž není způsobena válkou nebo jinými pohromami, nýbrž jednoduše tím, že politici slibují voličům více, než ti jsou schopni vydělat. A voliči, zvlášť ti v latinské Evropě, jsou sotva ochotní omezit své nároky.

Nedoceněná zůstává ta část protiputinských sankcí, která zakazuje vývoz pokročilých technologií do Ruska. Vysoce technologická odvětví ruského hospodářství nemohou existovat samostatně – asi tak, jak nemohou autonomně fungovat z těla vyříznutá játra. Nedostanou-li ruské banky IT podporu, jejich operační systémy za měsíc spadnou. Rychlý vývoj vlastních operačních systémů, vlastních iPhonů nebo třeba zařízení pro vodorovné vrty není myslitelný v zemi, kde většina ze 146 milionů obyvatel žije, jemně řečeno, skromně a s modernizační ekonomikou nemá vůbec nic společného, ježto si vystačí s bramborami z vlastní zahrádky a s vodkou z vesnické Jednoty.

Jediná země, která by takové systémy mohla poskytnout, je Čína, kde čtyři lidi z deseti již patří do střední třídy. Je to zdrcující srovnání: Čínská střední třída jej již nyní třikrát početnější než veškeré obyvatelstvo Ruska. Čistě teoreticky by Peking mohl poskytnout Moskvě také úvěry – ovšem s tím rozdílem oproti Evropě, že žádné čínské banky půjčky neprolongují, aby si nezkazily bilanci. Jako jistina Číňanům mohou stačit dodávky ropy, plynu a mědi. Vojenské obsazení a anexe území v prvních fázích pragmatické Číňany nejspíš lákat nebudou: Proč na sebe brát odpovědnost za obhospodařování území, které může být vytěžováno jinými způsoby, zatímco zásobování obyvatelstva by zůstávalo povinností místních úřadů?

Hlavním beneficiářem nevyhlášené světové obchodní války bude tedy Čína, jež se jí přímo neúčastní. Ostatně jako vždy v situacích, kdy dva se perou a třetí se směje. Tak jako ve dvou předchozích světových válkách mezi vítězi i nyní budou Spojené státy. Jejich ekonomika a bankovnictví jsou o poznání v lepší kondici než evropské. Navíc bankrot Ruska a oslabení Evropské unie vyvolají hromadný příliv do Ameriky mozků, které jsou hlavním statkem postindustriálního hospodářství.

Tak či onak, z nutnosti potrestat narušitele stávajícího mezinárodního řádu je svět mimoděčně vtahován do první světové obchodní války. Jako každá válka i tato nebude zisková a bolestně postihne všechny její účastníky. Zda se stane opravdovou katastrofou, anebo jen pozvolným prohlubováním již existujících tendencí, to ukážou již příští měsíce.