Každý český politik by si měl přečíst životopis o americkém prezidentovi Eisenhowerovi

Za svého života se Ike, jak se Eisenhowerovi říkalo, sice těšil hluboké vážnosti, ale mnoho lidí ho výrazně podceňovalo a někteří se dokonce domnívali, že tento americký prezident (vládl v letech 1953 až 1961) je jaksi intelektuálně „nedostatečný“. Ostatně u vojáka duší i tělem to často někteří lidé očekávají. Jenže Johnson to vyvrací prakticky na každé stránce. Podle něj se jednalo o vysoce inteligentního, rozhodného, pragmatického, systematického a nesmírně tvrdě pracujícího člověka.

Některé zásady, které Eisenhower prosazoval, by navíc měly platit i dnes. Například jeho snaha, aby země měla vyrovnaný rozpočet (což se mu sice za 8 let vlády podařilo jen dvakrát, ale jinak deficity byly jen malé). Aby firmy sloužily i zájmům státu a všech občanů. Aby armáda neutrácela víc, než je potřebné (to říkal voják!). Aby byrokracie byla spíše menší a aby byl každý úředník hodně výkonný.

Eisenhower podle Johnsona nesnášel všechny „ty řečičky kolem“, které jsou pro politiku tak důležité. Navíc dobře uměl pracovat s médii, i když byl jedním z nejzáhadnějších amerických prezidentů. Jenže podle autora knihy to byla jenom přetvářka, hra, kterou prezident hrál s novináři i veřejností. Ve skutečnosti měl vždy vše pečlivě připravené, vymyšlené a dokázal být i lstivý.

V dobách, kdy byl Dwight David Eisenhower za druhé světové války vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě, se jeho rozhodnutí zcela zásadně dotkla i osudu Československa. Generál v roce 1944 například nesouhlasil s americkým vojevůdcem Georgem Pattonem, jehož 3. armáda pak osvobodila i západ a jihozápad Čech, včetně Plzně, Rokycan či Chebu. Patton chtěl původně osvobodit i Vídeň a Prahu. Možná by se pak naše poválečné dějiny vyvíjely jinak… Jenže Eisenhower se spíše zajímal o to, aby na frontách padlo co nejméně jeho vojáků. Kdo bude dříve v Berlíně či Praze, ho tolik netrápilo. Čehož sovětský diktátor Stalin následně využil. Johnson ale vysvětluje, že pro západní spojence bylo tehdy důležitější třeba Dánsko, než Československo.

Velmi důležitou roli hrála samozřejmě v době Ikeova prezidentování zahraniční politika. A Johnson dospěl k poznání, že to byl vlastně jeden z mála prezidentů USA, který se těšil vážnosti i ve státech (například arabských zemích), kde dnes Američany upřímně nenávidí. V diplomacii Eisenhower totiž zásadně upřednostňoval jednání před konfrontací. Pokud to ale nešlo jinak, dokázal udeřit tvrdě a rozhodně a připravoval na to i americké ozbrojené síly.

Životopis by mohl být poučný i pro Miloše Zemana a Andreje Babiše. Pro toho prvního v tom, že Eisenhower často hovořil (a také si to zapisoval do deníku) o svých protivnících velmi nelichotivě až pohrdlivě. Na rozdíl od českého prezidenta to ale neříkal do médií, ani při svých cestách Amerikou a světem. Bylo to určeno jen pro vybrané uši. Našemu ministrovi financí by se pak líbilo, že americký prezident byl přesvědčený, že důležitou roli v politice mají hrát lidé, kteří jsou bohatí. Důvod? Nemají pak důvod krást a „slouží vlasti“.

U Paula Johnsona a jeho Eisenhowera vlastně existuje jen jedna věc, která se dá označit za možný problém. Známé rčení zní, že „méně je někdy více“. V tomto případě to pravda není – ještě daleko více by se pohodlně sneslo.

Paul Johnson: Eisenhower; vydalo nakladatelství Barrister & Principal; Brno 2015; www.barrister.cz; překlad Jan Sládek; doporučená cena 249 Kč.