JAN JANDOUREK: Izrael volí, otázky zůstávají. Například Palestinci vždy promarnili všechny příležitosti

Volby v Izraeli jsou opět příležitostí vracet se k některým otázkám, jež se ohledně židovského státu a jeho vztahu k sousedům neustále vynořují.

Nevýhodou internetu je, že vám v debatě kdokoli může položit nějakou sugestivní otázku, na kterou se odpovídá obtížně. Ne proto, že by to nešlo, ale protože by to znamenalo se hodiny probírat internetovým balastem. Dokázat, že se budovy Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001 skutečně zřítily po nárazu letadly a následném požáru, sice lze, ale málokdo je školený statik, aby to sypal z rukávu. Není pak jiná možnost než si na to někdy udělat čas a vyřídit aspoň něco metodou „část za celek“.

Nedávno jsem byl v polemice zahrnut argumenty ohledně toho, jak je Izrael zlý a zločinný vůči Palestincům a zavírá do vězení malé palestinské děti, které jen házely kameny. Musíte pak věnovat nějaký čas, abyste se dočetli, že v Izraeli je trestní odpovědnost od 12 let pro všechny, nejen pro Palestince, nebo že na problémy se zacházením s palestinskými mladíky upozorňovala izraelská ministryně Cipi Livniová, takže nejde o žádný utajovaný teror.

Otázky proizraelským přátelům

Teď jsem dostal jako výzvu článek od Paula Kinzelmana na serveru www.redressonline.com, kde se klade 11 otázek „proizraelským přátelům“. Tak jsem vzal hned první otázku, aby to nevypadalo, že si vybírám.

Kinzelman se ptá: „Co se mělo udělat s mnoha tisíci Palestinců, kteří žili ve své zemi po staletí, když byl založen Stát Izrael?“

Odpověď není složitá. Palestinci mohli žít ve svém vlastním státě, jejž předpokládala rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 29. 11. 1947, která rozdělovala bývalé britské mandátní území na stát židovský a arabský. Kdyby k tomu došlo, nepochybně by Palestinci mohli žít v klidu v Izraeli a Židé v palestinském státě. V Izraeli dodnes žijí Arabové jako izraelští občané a jsou to Arabové, kteří si na světě užívají nejvíce svobod, jistě více než v čistě arabských státech v okolí. Samostatný stát Arabové hned na začátku odmítli a ihned se pokusili Izrael vojensky zničit.

První otázka pokračuje: „Jak se jejich vyhnání z rodné země a do uprchlických táborů liší od toho, co jsme udělali kdysi původním Američanům, což se dnes považuje za genocidu?“

To srovnání je dost pochybné. Předně to byli Arabové (Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon, Irák), kdo chtěli silou zničit židovský stát. Pokud tedy jde o genocidu nebo pokus o ni, je třeba strany spíše prohodit.

Palestinští Arabové odešli v důsledku konfliktu a byli k tomu někdy také svými vůdci vyzýváni, protože se myslelo, že Izrael bude poražen a oni se vítězně vrátí. Nestalo se. Palestinci také byli z několika míst vyhnáni, což je ovšem smutný důsledek války, kterou Izrael nezačal.

Proč nemohou zpět?

Autor se (stále ještě v první otázce) ptá: „Mohu pochopit, že někteří lidé odejdou, aby unikli z válečné zóny, ale když aktivní konflikt pominul, proč by nemohli jít zpět do svých domovů, pastvin a polí a pokračovat v životě, který opustili? Proč by měl mít Izrael právo na zemi, ve které žili Palestinci po staletí?“

Předně to není tak, že by v Palestině byli Arabové neustále celé věky a Židé se tu najednou vynořili opět po devatenácti stoletích. Andriaan Reland, holandský kartograf, se v roce 1695 vydal do historické Palestiny a zjistil tam, že na konci 17. století je země řídce osídlená, až opuštěná. Většina populace žila ve městech jako Jeruzalém, Akko, Safed, Tiberias a Gaza a byli to Židé. Dále tu žili křesťané a muslimů jen málo. V Jeruzalémě bylo v roce 1875 z 20 tisíc obyvatel až osm tisíc Židů a pět tisíc muslimů, dále Řekové, Arméni, Syřané.

Pokud jde o uprchlíky, těch palestinských Arabů mohlo být asi 700 až 900 tisíci. V celé otázce Paula Kinzelmana není také nic o tom, že kolem 800 tisíc Židů muselo po roce 1948 opustit svoje domovy v arabských zemích, aniž by se někdy někdo zabýval jejich právem na návrat. Palestinci jsou jediný národ na světě, jemuž OSN posvětila dědičný status uprchlíka. Kdyby dnes Židé tvrdili, že mají i ve třetí generaci nárok na to, že jsou uprchlíci, považovalo by se to za drzost. Totéž se dá říci o sudetských Němcích. Představa, že by dodnes žili v Německu v uprchlických táborech, je absurdní. Pokud by to tak bylo, což by se samozřejmě nemohlo stát, ale dejme tomu, vzbudilo by to v normálních lidech v nejlepším případě údiv, v horším případě posměch. V každém případě není solidarita arabských zemí vůči arabským spolubratrům příliš patrná. Začlenit se do života jim umožnilo jen Jordánsko. Spíše je ostatní potřebují jako palivo pro svou ideologickou argumentaci, ale že by je zajímaly konkrétní osudy lidí, není zjevné.

Není uprchlík jako uprchlík

Představa, že by se vrátili tito lidé domů jako mírumilovní pastevci a zemědělci, je (mírně řečeno) naivní.

Předně by se vrátili lidé, kteří Izrael nenávidí, a sdíleli by představu, že je třeba ho zničit. Subjektivně to lze po válečných útrapách i pochopit. Stejně tak lze ale snad pochopit, že se nechtějí Izraelci nechat zlikvidovat. Proč by měl někdo věřit tomu, že tito lidé, kteří nechtěli nikdy předtím existenci Izraele, by se s ní najednou měli smířit?

Autor říká, že i kdybychom přijali to, čemu on říká „mýtus o dobrovolném odchodu“, co by to na věci změnilo? Milión Iráčanů také musel odejít kvůli výhruůkám a násilí takzvaného Islámského státu ze severního Iráku. Mají právo se vrátit domů?

Taková otázka je už vyloženě demagogická, protože mluví o zcela jiné situaci. Islámský stát, který žádný stát není, vyhnal obyvatele existujícího státu, a až bude IS poražen, tak se uprchlíci nejspíš vrátí. V Palestiněvšake zdejší Arabové, kteří svůj stát odmítli, chtěli zničit legálně založený židovský stát a tento boj prohráli. Jejich návrat by tento existující a demokratický stát ohrozil. Stačí připomenout, že sebevražedné atentáty v Izraeli ustaly až poté, co vláda v Tel Avivu postavila svůj bezpečnostní plot – zeď. Měly by se nyní za tuto zeď najednou pustit statisíce ideologicky zpracovaných Palestinců? To může sotva někdo myslet vážně.

Izrael jako důsledek antisemitismu

Je třeba se vrátit také k základnímu motivu, proč vlastně Izrael vznikl. Je důsledkem antisemitismu, jenž existoval v Evropě  po staletí a v 19. století už jeho agresívní projevy byly natolik nesnesitelné, že bylo třeba už jen z pudu sebezáchovy odejít. Holokaust dal sionistickému hnutí za pravdu a antisemitismus, který nepřestal existovat ani po válce a dnes opět zvedá hlavu, je příčinou toho, proč Židé chtějí mít vlastní stát. Židé se tedy vydali do země, kde kdysi žili, s níž jsou symbolicky spojeni a zakládali tu základy státu v době, kdy tu jiný stát nebyl. V roce 1948 vznikl Izrael zcela legitimně. Palestinští Arabové zatím nikdy nepromarnili příležitost promarnit příležitost. Je třeba mít na paměti, že smyslem vzniku Izraele bylo mít zemi, kde budou Židé bezpeční. Pokud se s nimi někdo chce dohodnout, povede se mu to jen tehdy, když toto základní pravidlo neporuší.