Tanečky kolem České televize, falešný křik a vážné obavy o svobodu médií
V poslední době se pozorovaně i nepozorovaně odehrálo několik vážných útoků na nezávislost českého mediálního prostoru. Nejviditelnější byl zcela nesmyslný návrh senátora Veleby na omezení koncesionářských poplatků. Současně ale byl právně i věcně tak vadný, že vážnější riziko neznamenal. Větší odezvu než návrh sám vlastně vyvolala jeho hlasitá podpora ze strany prezidenta Miloše Zemana, který nevynechá žádnou příležitost provokovat a útočit na Českou televizi.
Mediální pozornost připoutaly i zatím roztroušené útoky poslance ANO Martina Komárka. Ten například kritizoval Radu České televize pro údajnou malou asertivitu vůči řediteli. Zmínil se také, že se mu nelíbí, jak Česká televize rozpouští finanční rezervu. Ať jsem ve Výroční zprávě o hospodaření ČT hledal, jak jsem hledal, žádný důvod pro takové tvrzení jsem nenašel. Byl to opět jen nesmyslný a nekompetentní úlet.
Pak se ale nechal slyšet vicepremiér Andrej Babiš, že by chtěl snižovat koncesionářské poplatky a vrátit na ČT 1 reklamu. O tom je určitě možné se bavit. Jen se vážně obávám, že ve vazbě na předchozí útoky pana poslance Komárka jde spíše ze strany hnutí ANO o populisticky vyhlížející zastírací manévr. Skutečný cíl je jinde.
Jde o koncesionářské poplatky?
Ve hře je způsob financování veřejnoprávní televize a rozhlasu. Reálná hrozba při současné podobě mediální scény spočívá v podmanění České televize a Českého rozhlasu plně do sféry vlivu ministra financí, majitele Agrofertu i mediálního oligarchy v jedné osobě. Cesta k tomu je snadná. Zrušit koncesionářské poplatky a financování České televize svázat se státním rozpočtem, který nespravuje nikdo jiný než právě Andrej Babiš. Za současného rozložení sil je diskuse o změně systému financování ČT proto dopředu zatížena tímto reálným rizikem. Je proti tomu jediná obrana – v zájmu svobodného mediálního prostoru současné koncesionářské poplatky zachovat!
Přirozenou vlnu kritiku vyvolala stížnost manažerů Agrofertu adresovaná Radě České televize ohledně údajného nepodloženého spojování jejich firmy se střetem zájmů Andreje Babiše. Ponechám stranou, že o tom obřím střetu zájmů není pochyb, přesto se kdokoli může zcela legitimně obrátit na Radu České televize. Na dopisu s hlavičkou Agrofertu je zarážející nikoli, že vznikl, ale jeho tón, zejména poslední odstavec plný neskrývaného vyhrožování v duchu totalitních aparátčíků. Dožadovat se vyvození patřičných důsledků vůči autorům reportáží nejen že svědčí o mrzké kultuře a aroganci pisatelů, ale bohužel je i varováním, jak by u nás mohlo být, až bude líp, jak hlásá ANO.
Mediální zákony jako skrytá hrozba
Za kulisami těchto viditelných útoků se zatím na Ministerstvu kultury zpracovávají novely důležitých mediálních zákonů. Například v pracovní verzi vysílacího zákona se nově provozovatelům rozhlasových a televizních stanic škrtá povinnost informovat objektivně a vyváženě a zejména tak, aby nebyla zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí! Jenže právě toto ustanovení je pojistkou. Nedokonalou, ale existující. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání stejně jako malé mediální rady dnes mají efektivní racionální a statistické nástroje, jak posoudit případnou pochybnost. Zbavit se takové pojistky, byť s alibistickým odkazem na sjednocování české legislativy s evropskou, je ve skutečnosti další vážný krok proti svobodné mediální scéně.
Ještě hrozivější je ale navrhovaná úprava zákona o České televizi, která přináší revoluci ve způsobu volby členů Rady ČT. Zatímco v současné době se kandidáti navrhovaní nejrůznějšími organizacemi a spolky představují při veřejném slyšení v Parlamentu a následně o jejich volbě hlasují poslanci, nový návrh určuje podle zcela neznámého klíče okruh organizací, které vlastně přímo nominují kandidáty, a předseda Poslanecké sněmovny je má následně jen jmenovat.
Můžeme dosud využívanou volbu sněmovnou kritizovat zprava zleva, shora dolů, ale je to volba dvěma stovkami poslanců, kteří sami prošli volbami a mají od veřejnosti jasný čtyřletý mandát. V novém modelu má tuto rozhodovací funkci sněmovny nahradit někdo, kdo žádný volbami vzniklý mandát nemá, má jen někým vytipovanou společenskou organizaci.
To je přece mnohem méně transparentní způsob než ten dnešní. Byl by podstatně náchylnější k nejrůznějším vlivům, na které bude vidět méně než při parlamentní volbě. S ohledem na to, že většina navrhovaných organizací je zároveň příjemcem státní podpory a nejrůznějších dotací, může být pro právě vládnoucí koalici jednoduché nominace správně zpracovat. Dnes je jasně ukotvená procedura volby. Jak se ale vyřeší způsob určení nominací v jednotlivých organizacích? A jaká bude (a bude vůbec možná) veřejná kontrola celého procesu?
Je jasné, že média jsou ohroženým druhem v každé době. Teď se ale ocitáme v ještě choulostivější situaci. Část médií už dnes patří Andreji Babišovi. Hovoří se také o paktu neútočení, který dojednal s vlastníky dalších vlivných médií. Dokud bude trvat nynější bezprecedentní konflikt všemožných zájmů na úrovni místopředsedy vlády, je nutné předpokládat, že taková dohoda existuje, a nikoli opak.
To všechno jsou dobré a vážné důvody k obraně těch médií, kde stále trvá alespoň nějaká, třeba i nedokonalá veřejná kontrola. O to pozornější bychom měli být, až se za pár dní budou obsazovat volná místa v mediálních radách.
Autor je místopředsedou ODS.
