JAN JANDOUREK: Pražské povstání: Lepší než nic, ale měli jsme začít dřív
Je sedmdesát let od počátku pražského povstání. Objeví se znova stará témata. Jaká byla úloha vlasovců, jestli mělo povstání smysl a nebylo zbytečně krvavé, protože Němci museli zmizet tak jako tak. Jaká byla úloha lidí, kteří byli později z historie vymazáni, jako byl Josef Smrkovský, postava Pražského jara 1968, profesor Albert Pražák, předseda Česká národní rady, který se nelíbil sovětům a tak dále.
My zřejmě nemůžeme mít výročí, které by nebylo něčím kontaminováno. To se týká i Pražského povstání. Ale co se dá dělat, jsme malá země ve střední Evropě, tak se tu pořád dějiny valí sem a tam.
Jisté je, že psychologicky jsme potřebovali povstání, které proběhlo na poslední chvíli, jako psychologickou náplast za předchozí roky. Největším naším odbojovým činem války byla likvidace protektora Heydricha, což byla unikátní záležitost. V celé Evropě nebyl za války zabit tak vysoce postavený člověk nacistické říše. Byl to dějinný čin, je ale příznačné, že atentát byl naplánován v exilu. Prezident Beneš se k němu otevřeně ani nehlásil, zůstalo to na šéfovi tajné služby Moravcovi. Domácímu odboji slouží ke cti, že naše parašutisty před atentátem i po něm dokázali ukrývat, o akci vědělo hodně lidí a nikdo nic neudal. Byl to ohromný výkon od všech. Pak se ale nic nedělo. Odboj byl decimován, takže konec války u nás snad ani jinak vypadat nemohl. Odbojáři, nekomunisté a i komunisté, dělali, co mohli. My, co sledujeme dějiny z pohodlí svých pokojíků, jim nemáme co vyčítat.
Selhali politici
Výčitky ale směřují k politické reprezentaci předválečné, která selhala. Sami jsme válku vyhrát nemohli, problém je ale v tom, že jsme se nezmohli na náznak symbolického odporu. Všechny naše zbraně, všechny výrobní kapacity jsme předali bez boje Hitlerově mašinérii. Plukovník Moravec přitom několik dní před okupací varoval vládu, co se stane a na den přesně, kdy to bude. Nikdo tomu nevěřil.
Ministři věřili více Hitlerovým slibům než šéfovi vlastní rozvědky. Moravec navrhoval, aby byly strategicky důležité továrny zničeny, letadla aby odletěla do zahraničí. Kdyby se tohle stalo, nebyla by naše role v dějinách tak trapná. Vláda mohla odejít do exilu, zbraně se mohly na poslední chvíli rozdat lidem, ale my jsme neudělali ani tento akt pasivního odporu, na který bychom dnes mohli aspoň s nějakou pýchou poukazovat. Byli jsme odsouzeni k porážce, ale jsou porážky čestné a nečestné. My jsme prohráli nečestně.
Jak tomu často bývá, za porážkou stála malost politiků. Beneš, ať byl, jaký byl, měl přesný odhad, co se stane. Že bude válka a že jeho čas přijde. Zopakoval nacvičenou fintu z první světové války, že se odboj povede z ciziny a vítězství se vyjedná. Jenže mu chyběl Masaryk, tedy Tomáš G. Masaryk. Takže vedl odboj z ciziny a vítězství vyjednal. Beneš byl geniální diplomat, ale nebyl státník. T.G.M. by nejspíš věděl, že s Ruskem je lepší si nic nezačínat. Jenže T.G.M. byl už v té době několik let mrtvý a všichni ostatní, až na výjimky, jako byl Moravec, byli šášulové, kteří nedorostli potřebám doby.
Co by, kdyby
Tohle všechno by byly jen takové intelektuální hry, co by bylo kdyby. Dnes jsme ale v podobné historické situaci. Už i naší vládě došlo, že nebezpečím je pro nás Rusko. Žádný islámský stát, žádná imigrace ze severní Afriky, to všechno je směšné. Problém je neofašistický režim v Rusku, který chce stále rozšiřovat zónu své působnosti. Jedinou hrdostí Ruska je jeho velikost, jinak je to zaostalá země, která závisí na vývozu surovin a ekonomicky má sílu Itálie. (Postrádá ale italskou eleganci při řešení problémů.)
Pražské povstání je připomínkou hrdinů, kteří mají být připomenuti do posledního jedince. Je připomínkou všech padlých, ať to byli Sověti, vlasovci, Češi. Je ale také připomínkou konce, ke kterému nemuselo dojít. Je to smutné, ale je to tak, že problémy vznikají deset let předtím, než si jich někdo všimne.
