BOHUMIL PEČINKA: A kdo tady bojuje za stát?
Jeden za všechny a všichni za sebe – záměrně zparodované heslo ze Tří mušketýrů by se dalo použít pro fungování ministerstva financí posledních měsíců. Dodejme k tomu několik poznámek.
Finance si zaslouží zvláštní pozornost hlavně proto, že se jedná o nejdůležitější veřejný úřad v zemi, který má zprostředkovaně vliv na celý stát a jeho aparát. S jistou mírou zjednodušení by se dalo říct, že způsob řízení a atmosféra na tomto ministerstvu jsou předobrazem toho, co se děje nebo bude dít v celé veřejné sféře.
Chráněný úřad
Finance patřily už v době komunismu mezi chráněné úřady (společně se státní bankou a některými špičkovými medicínskými a výzkumnými ústavy), kde se striktně neaplikovala ideologická hlediska. I proto patřilo ministerstvo financí po listopadu 1989 mezi pilíře státu a rezervoár skutečných odborníků, z nichž řada později končila na nejvyšších místech v soukromé sféře.
V průběhu let procházelo ministerstvo různými zvraty, ale ještě nebylo vystaveno takovým čistkám jako po nástupu Andreje Babiše začátkem minulého roku.
Rozsáhlé výměny šly až na úroveň šéfů odborů, a to v některých případech i několikrát za sebou. Každý úřad má pochopitelně svou tradici, tedy i vůli. Koneckonců v nouzi nejvyšší i referent je schopen předložit určitou koncepci, která se může realizovat.
Na financích však směs personálního víření, bojů jedněch proti druhým a snahy Babišových náměstků o sebeprezentaci překračují určitý rámec, takže vůle úřadu je napínána na samou mez funkčnosti.
Systémově viděno, vznikl celý problém tím, že na finance přišla silná ministerská figura, ozbrojená silnou kritikou různých problémů. Neměla však představu o tom, jak všechno zúřadovat ve státní instituci. Babiš a jeho lidé proto sáhli k tomu nejjednoduššímu – destrukci systému a personálním čistkám. Výsledkem je polofunkční úřad, což dříve nebo později najde odraz v celé veřejné sféře. Příčin je několik.
Vedoucí role
Andrej Babiš v Agrofertu léta úspěšně praktikoval systém řízení, jenž by se dal označit slovy intuitivní management. Řídil tak trochu všechno a nic, ale hlavně měl geniální instinkt pro získávání nových akvizic. Babišsystém držel pohromadě jen díky tomu, že jeho tvůrce byl současně jediným majitelem Agrofertu, takže nesystémové těkání a intuitivní personální rošády a nákupy nevyvolávaly protesty.
Stejný systém v prostředí ministerstva financí naopak vyvolal rozbití úřadu na několik miniúřadů a boj jednoho náměstka proti druhému, v čemž obzvlášť vynikají jeho zástupci Wagenknecht, Závodský a Pros. Prvního si přivedl sám Babiš, další dodala KDU-ČSL a ČSSD.
Příklad za všechny. Náměstek Lukáš Wagenknecht posílá za Babišovými zády do Bruselu sporný audit o tendru na monitorovací systém, aniž provedl vypořádání námitek s dotčenou stranou (ministerstvo pro místní rozvoj). Babiš je postaven před hotovou věc a výsledkem je, že česká vláda bude muset projekt v hodnotě stovek miliónů financovat sama. Wagenknechtův audit je mezitím zprostředkován médiím s komentářem „možná se kradlo“.
Media first
Jiný příklad: Babišův náměstek – Martin Pros – odesílá bez konzultace se šéfem nebo Úřadem vlády ČR centrální bance dopis, jenž se opírá o článek Hospodářských novin, že šest největších bank možná manipulovalo s jednou úrokovou sazbou.
Dopis ještě zatepla posílá do tiskových agentur s nevysloveným předpokladem, že „možná banky kradly“. Podobně by se dalo psát o Ondřeji Závodském a některých dalších náměstcích, kteří jsou vesměs osobnostně komplikované typy, což atmosféru na ministerstvu ještě akceleruje.
Odborné standardy na financích tak zachraňuje náměstek Jan Gregor, jenž dává dohromady státní rozpočet, a náměstkyně Simona Hornochová, která má v gesci daně a cla. Otázkou je, zda jsou schopni pokračující on-line destrukci zastavit.
Paradox babišovského stylu práce na financích by se dal popsat následovně: legenda úřadu, exministr Janota, říkávala: „Mě zajímá všechno až od jedné miliardy korun výš.“ Chtěl tím říct, že nemá čas zdržovat se mikromanagementem, když jde o to, získat do státního rozpočtu podstatné částky peněz.
Dnešní vedení působí, jako by se řídilo heslem: „Nás zajímá všechno od sto miliónů korun níž.“ Jinak řečeno: jeden účelový audit stíhá druhý, podvody, udání a mediální denunciace na běžném pořádku, takže není čas na věci strategické povahy. Všichni za sebe, ale kdo za stát?
Text původně vyšel v Reflexu č.18/2015.
