LUKÁŠ LHOŤAN: Evropa je ve velkém ohrožení, protože málo vnímá, že část muslimů obhajuje a prosazuje násilí
Izraelský diplomat Shahar Shelef jednou poznamenal: „Když se izraelští vůdci dívají na to, jak se naší arabští sousedé vůči sobě navzájem chovají, tak není těžké si představit, jak by to vypadalo, co by udělali nám, kdyby měli tu možnost.“ Ta slova by měla být varováním i pro evropskou společnost, protože vzrůstající počet muslimů může naší civilizaci přinést problémy, které jsme považovali již za vyřešené a dávno pohřbené v minulosti.
V islámském náboženství a celkově islamizované arabské společnosti je mnohem snazší uchýlit se k násilí a myslet si, že děláte dobrou a bohulibou věc. Použití násilí nejen vůči nevěřícím, ale i svým muslimským souvěrcům, má v tomto náboženství staletou tradici teologického ospravedlnění a sahá až k samotným počátkům islámu.
Chceme-li pochopit, proč v islámské civilizaci je taková „tolerance“ vůči násilí a násilí je považováno za ospravedlnitelný nástroj řešení společenských a náboženských problémů, musíme studovat počátky islámu.
Je třeba se oprostit od předsudků, ale i snahy dívat se na islám, jako by to byl stejný systém se stejnou historií, jako má křesťanství a evropská civilizace. Islám je prostě jiný, s jinou historií a jinou cestou vývoje, a to právě nejlépe ukazuje otázka násilí. Problém totiž má základní kořeny nejen v chování Mohameda, ale i jeho druhů a rodinných příslušníků.
Když Mohamed zemřel, tak se jeho okolí rozdělilo do několika frakcí. Tyto frakce spolu nejprve soupeřily bez použití násilí, ale po násilné smrti třetího Mahamedova nástupce Uthmána ibn Affána se uchýlily k použití násilí při řešení svých náboženských a mocenských sporů.
Došlo k situaci, kdy proti sobě bojovaly na život a na smrt Mohamedova žena Aiša s Mohamedovým zetěm a bratrancem Alím. Současně tento zeť Alí bojoval s rodinou Mohamedova zetě Uthmána ibn Affána apod. Byla to první občanská válka v islámu, která vyžadovala teologické řešení, protože zde bojovali přímí Mohamedoví druhové a rodina mezi sebou a zabíjeli se.
Podle Mohameda totiž muslim, který chce zabít jiného muslima, patři po smrti do pekelného ohně. Muslimové tedy museli řešit, jak teologický celou věc obhájit, když by vlastně do pekelného ohně měla přijít Mohamedova manželka Aiša a další jeho příbuzní a druhové.
Výsledek této teologické obhajoby násilí nakonec ovlivnil celkový výklad použití násilí v islámské teologii a položil základy pro nesmiřitelné sektářství a nenávist jak mezi samotnými muslimskými frakcemi, tak i vůči nevěřícím.
Ovoce tohoto přístupu vidíme dnes a denně v islámském světě a v muslimských přistěhovaleckých komunitách. V jistém smyslu právě tato teologie ospravedlnění násilí v islámu doplňuje názor Samuela Huntingtona o krvavých hranicích islámského světa.
V Evropě dnes již žijí desítky milionu muslimů, a představa, že by se výraznější část z nich přiklonila k výkladu islámu podle prvních generací muslimů, mne osobně děsí. Ani ne tak kvůli tomu, že by vzrostly problémy muslimských komunit s nemuslimskou populací, jako spíše proto, že by se tito muslimové mohli začít vraždit mezi sebou stejnou mírou, jako to dnes vidíme například na Blízkém východě. V takovém případě bychom to ovšem odnesli my nemuslimové ještě hůře.
Autor je publicista.
