CYRIL HÖSCHL: Za nemoci si člověk může sám

Vážený pane profesore,

chtěla bych se zeptat na psychosoma­tiku nebo celostní medicínu. Mám na mysli přesvědčení, že za všechny nemoci si člověk může sám. Ovšem ne kvůli špatnému životnímu stylu, ale kvůli svému chování a charakteru: Když jste lakomý, trpíte zácpou. Když máte pocit, že na vás okolí kašle, máte kašel. A tak dál. Vím, že duševní rozpoložení může ovlivnit zdraví člověka. Ovšem rozměry, do nichž se tohle módní somatizování, o němž často hovoří MUDr. Jan Hnízdil, dostalo, mi přijdou přehnané, a to zejména u dětí. Jako rodačka ze severočeské hnědo­uhelné pánve a potomek rodiny, ve které astma neměl snad jen pes, disponuji širokým portfoliem alergií a jako dítě jsem byla často nemocná. Podle dr. Hnízdila za to mohli moji rodiče, kteří mi – jak jeho teorie praví u mého typu nemocí – neprojevovali dostatek lásky a nevěnovali se mi. No, každý rodič má jistě své rezervy, ale právě nedostatek citu, péče a pozornosti bych těm mým vytknout rozhodně nemohla. Osobně se vyjádřeními pana Hnízdila spíš bavím, ale vždycky, když jej slyším, představím si, že ho poslouchají nějací nešťastní rodiče nemocného děcka, jimž pan doktor k trápení s dítětem přidá ještě výčitky svědomí. Osobně znám deprivované a zanedbané děti, které kypí zdravím, a zároveň děti z milujících rodin, jež chytnou každý bacil, který potkají. Něco je evidentně jinak... Zajímalo by mě, jak to vidíte Vy. Je na tom po­dle Vás něco pravdy? Vážně stačí, abychom byli všichni hodní a správní, a bude po nemocích? Mám si přiznat, že jsem ve skutečnosti měla kruté rodiče a byla citový deprivant, nebo jsou ti „psychosomatici“ prostě úplně vedle?

Moc Vás zdraví Vaše dlouholetá čtenářka K.

Řekněme si rovnou, že na vztahu psychiky a tělesných nemocí je mnoho zajímavého a že stojí za to, se mu věnovat. Mohutným důkazem této vazby je účinnost placeba (tabletky bez aktivní látky; stručný výklad viz na hoschl.cz/EGCS), která je například u bolesti nebo deprese poměrně vysoká (30–40 %). Lékaři také pozorovali, že vojákům vítězných armád se zranění hojí lépe než těm poraženým. Staří praktici rovněž vědí, co je tzv. řeč orgánů (místo popisu svých emocí dotyční popisují bolest u srdce, ve svalech apod.), tuší se, jak souvisejí bolesti v zádech s psychikou a psychika s imunitou a jak psychická svěžest či únava souvisejí s tělesnou.

Tyto a jiné postřehy vedly k rozvoji mnoha směrů, z nichž jedním byla klasická psychosomatika. Tento termín poprvé použil německý lékař Johann Christian Heinroth při popisu různých aspektů nespavosti. Tvrdil, že nevědomí ovlivňuje veškeré chování a nemoci. Ostatně na něj navázal ve svých snahách proniknout do černé skříňky nevědomí a nalézt tam rozuzlení příčin psychických poruch zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, ačkoli sám pojem psychosomatika nikdy nepoužil. A právě z tohoto dynamického hlediska psychosomatiku ve dvacátém století rozpracovali její prominentní představitelé: Freudův žák Felix Deutsch, psychoanalytik Franz Alexander a autorka knihy Emoce a tělesné změny, Flanders Dunbarová. Tento směr dal nakonec vzniknout tzv. consultation-liaison psychiatrii, jež se pěstuje zejména v amerických nemocnicích, které u tělesně nemocných zaměstnávají i experty na duši.

Přesvědčení o spirituálním původu tělesných obtíží nabylo poněkud fanatické povahy v případě Mary Eddyové-Bakerové, zakladatelky tzv. křesťanské vědy, která tvrdila, že nemoc je vždy selhání ve víře, neboť Bůh je dokonalý, a nemůže tedy dávat vznik nedokonalým tvorům (viz hoschl.cz/AZC5; Rx 34/14). Bakerová vyškolila zástupy kazatelů-léčitelů, jejichž vliv doznívá dodnes, ačkoli sama jezdila tajně v kočáře za zataženými záclonkami k lékaři, což je obzvláště dojemné. Třetí zdroj „celostní medicíny“ je holismus (od řeckého holos=celek) – pojem, který zavedl v knize Holismus a evoluce (1926) jihoafrický polní maršálek J. H. Smuts. Podle holistů je celek víc než pouhý součet částí. Je nepoznatelný, má nemateriální, vlastně mystický charakter. Celistvost je jakousi přidanou hodnotou k částem, z nichž se celek skládá.

Problém je, že řada interpretací vycházejících z filozofických postojů často neodpovídá ověřitelným faktům a odpoutává se od reality, jako tomu je ve Vašich příkladech. Obávám se, že dětská onemocnění, vrozené vady, a hlavně celá veterinární medicína jsou příklady toho, jak ošemetná je redukce příčin nemocí na jediný princip. Prostě to nemůže být pravda. Ve chvíli, kdy se z jakéhokoli medicínského či „alternativního“ přístupu stane náboženství, respektive sektářství, přestane respektovat důkazy. Nejenže pak stane mimo realitu, ale může i škodit: máme alergickou dcerku, protože jsme špatní rodiče, smog nesmog. Dítě má zhoubný nádor, protože jsme selhali ve víře. Podobné pitomosti nadělají víc škod než užitku a produkují je „odborníci“ v jádru nelaskaví a nedobří.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 28/2015.