CYRIL HÖSCHL: Proč jsou lidé schopni zastřelit, zaživa upálit či uříznout hlavu

Vážený pane profesore,

otázka k Islámskému státu. Proč jsou (a v historii také byli) někteří lidé schopni ve jménu „něčeho“ druhé zastřelit, upálit zaživa či jim uřezávat hlavy? Co to je? Jak to v hlavách těch, co střílejí, upalují nebo řežou, funguje?

Děkuji. Čtenář JP

Zdroje agresívního a zvrhlého ­chování jsou mnohočetné a zahrnují různé motivace od sadistických (páchat druhým utrpení působí slast) přes predátorské (porcování kořisti) až po vnitrodruhovou agresi posilovanou pocitem ohrožení, maketou vnějšího nepřítele a sdílením bojového nadšení syceného ideologií a propagandou, jež z nás snímá morální zodpovědnost za naše činy, neb co v jejím jménu činíme, ­dobře ­činíme.

Zde je na místě připomenout, že sociální psychologie studuje tyto jevy i experimentálně a některé z těchto prací se staly takřka paradigmatickými. Jedna z nich, známá studie Stanleyho Milgrama z roku 1963, spočívala v tom, že pokusné osoby, „normální“ spoluobčané, byly s tím, že jde o experiment, jenž studuje mechanismy učení, instruovány, aby páčkou ovládající elektrický proud drobnými elektrickými ranami testovaným osobám zvyšovaly jejich schopnost zapamatovat si nějakou sérii slov. Pokusné osoby nevěděly, že je to celé fingované. Experimentátor, který v jejich očích byl vědeckou autoritou (bylo to na univerzitě v Yale), je nutil přidávat proudu stále víc a víc, až se mimo zadání dostaly do pásma, kdy testovaným osobám navzdory jejich signálům utrpení (sténání, křik) vědomě ubližovaly. Někteří se dostávali až do pásma označeného křížky, jež značily nebezpečí smrti testovaného, ale experimentátor je povzbuzoval: „Nebojte se, tohle ještě vydrží…,“ a oni mu vyhovovali, až najednou, jako kdyby jejich vnímavost zpětných signálů utrpení byla zamaskována potřebou vyhovět autoritě a vzrušeností té chvíle, páchali zlo na nevinných.

A když si k tomu přimyslíte pocit ohrožení, pocit, že vám někdo chce sáhnout na to, co je vám svaté, pocit, že z vnějšku přichází skutečná hrozba, tak pochopíte krutosti, jež na sobě ještě nedávno páchali sousedé na Balkáně. Dodnes se v bývalé Jugoslávii nacházejí masové hroby lidí, kteří nikomu ne­ublížili, pouze celý život pracovali někde na poli. Je to něco zdánlivě nepochopitelného, ale když se podmínky změní, tyto mechanismy se sejdou a k tomu se nachomýtne několik psychopatických jedinců, kteří spustí kaskádu vendety „oko za oko, zub za zub“, je z toho lavina, jež se vymkne kontrole.

V jiném takovém pokusu americký psycholog Philip G. Zimbardo v roce 1971 ukázal, čeho jsou schopni mírumilovní vysokoškolští studenti vůči nevinným kolegům, když se dostanou do situace vězeňských bachařů přesvědčených o vině svých (ve skutečnosti nevinných) svěřenců. Zájemce o podrobnosti odkazuji na www.zimbardo.com. Variací na téma Zimbardova vězeňského experimentu je románová prvotina nositele Nobelovy ceny za literaturu Williama Goldinga Pán much (Lord of Flies), jež byla také zfilmována a zdramatizována. Vypráví alegorický příběh na pustém ostrově ztroskotavších chlapců, kteří se pokoušejí vybudovat demokratickou společnost, ale katastrofálně selhávají ve vleku mechanismů, jako je sobectví, tyranie, fanatismus a vrozený sklon ke zlu.

Tyto pokusy naznačují, že ke spuštění krutosti musí být jednak vnitřní osobnostní předpoklady, jednak určitá konstelace, jež využívá mechanismů závislosti na autoritě, vymývání mozků, pocitu ohrožení, nadšení pro „svatou věc“ a davového chování. Navíc, když se zlo spustí, začne fascinovat úplně stejně, jako fascinují katastrofy, nehody a požáry, a začne přitahovat psychopatické a sadistické jedince, kteří se pak v ohniscích konfliktů vyskytují ve větší hustotě, než je běžné.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 32/2015.