CYRIL HÖSCHL: Vznešenost poslání

Vážený pane profesore,

děkuji Vám za Váš text Hra na city ve 38 čísle letošního Reflexu. Jsou to slova, jež by se měla tesat do kamene a těmi kameny potom otloukat hlavy lidí, kteří neschopnost vlastního úsudku a absenci názoru maskují tzv. politickou korektností, frázemi a přebíráním mediálních klišé. Chci se zeptat, jestli tyto a podobné myšlenkové zkratky (v původní otázce čtenářky byla řeč o „zatvrzelosti Evropy tváří v tvář utopenému syrskému chlapečkovi“) lze z pohledu psychologa/psychiatra vysvětlit jako obranný mechanismus – něco jako když dítě přistižené při krádeži lže, aby se dostalo z neřešitelné situace. Nebo jde o jiný jev, například o davovou psychózu, která vede lidi k činům úplně v rozporu s jejich normálním přesvědčením? Mám totiž pocit, že hlavně u politiků, ovšem ale i u jiných veřejně činných lidí, se často vyskytuje něco jako „syndrom vznešenosti poslání“, jenž jejich myšlení a rozhodování ovlivňuje natolik zásadně, že zdravý rozum zůstává stát a jen zoufale hledá smysl.

Děkuji za odpověď.

Petr Kubišta

Fakt, že mají různí lidé různé názory, je přirozený a je správné ho respektovat. Ve veřejných diskusích se bohužel často stává, že se kritika věci (ad rem) při nedostatku argumentů či kultivovanosti rychle zvrhne v kritiku diskutujícího (ad personam). Mimochodem – to se často děje v manželských hádkách („podívej se na sebe“). V politice to má někdy bohužel formu nálepkování psychiatrickými diagnózami a posílání navzájem „do Bohnic“. Proto se zdráhám myšlenkové projevy jinak smýšlejících vysvětlovat „z pohledu psychologa/psychiatra“. Místo toho přemýšlím o tom, co nyní opět rozděluje společnost. Proč se názory kolem migrační vlny tak polarizují a proč se najednou nadává do sluníčkářů a naivních zaslepenců jedněm a do xenofobů a rasistů druhým. Jednou z příčin tohoto zploštění je zřejmě dichotomické, černobílé myšlení, jež dělí lidi na hodné a zlé, dobré a špatné, přičemž to první jsem vždy já a to druhé můj odpůrce. Tento mentální filtr potlačuje vše, co do předpřipraveného obrazu nezapadá a co úvahu komplikuje (hodní Němci, zlí Češi, hodní muslimové, zlí křesťané). Za normálních okolností se patří společnost kultivovat, názory v debatách skepticky prozkoumávat a zpochybňovat, postoje k bližním povyšovat na „lásku“ a fackujícím „nastavovat druhou tvář“. Za takových okolností by měli stoprocentní pravdu všichni, kdo volají po bezpodmínečném soucitu s uprchlíky a odsuzují nevoli domácího obyvatelstva. V dějinách však nastávají okamžiky, kdy se barevné vidění různopestrého světa zužuje do černobílého obrazu a celá skutečnost – ať chceme, nebo nechceme – se polarizuje na dobré a špatné, hodné a zlé. Je to zřejmě přirozený proces, připravující společnost té které historické chvíle na rozhodující souboj o budoucnost, o bytí jedněch a nebytí druhých. V takových chvílích není prostor pro pochyby a filozofování, je čas činu. Takovým momentem v Evropě byl třeba nástup nacismu v Německu, jenž v Británii vynesl nakonec k moci Churchilla („nabízím pot, krev a slzy“) proti „mírotvorci“ Chamberlainovi. V takovém čase intelektuálové („vznešenost poslání“) naprosto selhávají, a i když se časem vzpamatují, bývá pozdě. Není vyloučeno, že na podobném historickém prahu stojíme nyní, zatím však bez Churchilla. Zda se nějaký vynoří, nebo zda se mezitím Evropa změní v Evropistán, nelze zatím předpovědět.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 39/2015.